Nedávno zemřelý kontrabasista Jiří George Mráz si zahrál s celou plejádou největších amerických i evropských jazzových es. Klávesista Jan Hammer měl podobně široké portfolio, proslavil se ale zejména členstvím v nejslavnější sestavě klíčové jazzrockové kapely Mahavishnu Orchestra a posléze lámal showbyznysové rekordy (včetně cen Grammy) jako autor filmové hudby.
  |
Kontrabasista, ale v některých obdobích i baskytarista Miroslav Vitouš se vepsal do myslí posluchačů celého světa nejen jako znamenitý sideman světové špičky včetně samotného Milese Davise, ale také bohatou tvorbou „psanou na sebe“, a v neposlední řadě coby spoluzakladatel další zásadní kapely jazzrockové fúze Weather Report. O tom všem, a mnohém dalším, vyprávějí Vitoušovy knižní paměti Klíč k životu, které vydalo nakladatelství Galén.
Zdá se, že necelých 200 stran rozsahu knihy (zbytek tvoří nezbytný aparát v podobě diskografických údajů, rejstříků, překladů recenzí a – chvályhodně – také odkazů na youtubové nahrávky) na tak velký život a dílo není mnoho. Zvlášť když pohlédneme blíže a zjistíme poměrně velký – avšak čtenářsky komfortní – typ písma a velkorysý zlom stránek.
Faktem je, že z každého řádku knihy je cítit autenticita, jako kdyby Miroslav Vitouš o svém životě vyprávěl posluchači u kávy na zápraží. A to včetně všemožných nešvarů jak jazykových (od člověka, který většinu života prožil s angličtinou na rtech, nemůžeme samozřejmě očekávat vančurovskou češtinu), tak stavebních v podobě občasného přeskakování témat a hlavně rychlého úprku od zajímavých životních okamžiků, které by posluchače nepochybně přivedly k řadě doplňujících otázek, k těm třeba i méně důležitým.
Je jisté, že být tyto vzpomínky knižním rozhovorem se zasvěceným publicistou nebo mít kniha alespoň nějakého „ghost writera“ (abychom tedy stylově použili anglicismus), určitě by byla hlubší, obsažnější, dozvěděli bychom se víc. Což zamrzí zejména při vědomí toho, že hned tak další svazek na stejné téma jistě nevznikne. Byť problematika české jazzové emigrace ve světě, tedy zejména v USA, by byla pro některého jazzového publicistu jistě živnou půdou k seberealizaci, protože ji netvoří zdaleka jen v úvodu zmíněný triumvirát těch nejslavnějších.
Rozvrh hodin
Vším doposud uvedeným ale nemá být řečeno, že si Klíč k životu nezaslouží pozornost. Naopak. Právě pro zmíněnou autenticitu a jakousi „americkou spontaneitu“ by si knihu měl přečíst nejen každý zájemce o jazz, ale i leckterý muzikant.
Autor se nestydí za svoje úspěchy, dovede se pochválit, ale také do detailu vylíčit svoje případné přešlapy nebo situace, ve kterých jej někdo takříkajíc doběhl. Jeho doslova vyšachování z kapely Weather Report včetně odebrání podílu spoluzakladatele, a tudíž i majitele třetiny akcií kapely, budiž typickým příkladem.
Vitouš popisuje období své slávy, uměleckých i komerčních úspěchů, ale i etap, kdy měl osobní problémy a řešil je typicky muzikantským způsobem, za pomoci alkoholu a drog. K nejzajímavějším pasážím ovšem patří jeho počátky ve Spojených státech, kdy poznal opravdovou chudobu, ale jeho zaťatost a jasná vize jej vedly k neuvěřitelným výkonům.
Například uvedený denní program, jakýsi „rozvrh hodin“ z doby, kdy se sám v Americe hudebně vzdělával a cvičil, je fascinující – od devíti ráno do pěti odpoledne se dvěma hodinovými pauzami přesně postupoval podle jasného plánu, na jehož konci uvádí: „Od pěti už jsem mohl hrát, co jsem chtěl...“ Avšak tento dril, spolu s talentem, přinesl velké výsledky.
