Neobvyklost toho, co je v současných dnech v Galerii výtvarného umění v Ostravě (GVUO) k vidění, vyplývá už ze seznamu zapůjčitelů: Na výstavu svá díla poskytlo více než třicet institucí a řada soukromých sbírek. Najdeme zde řadu špičkových děl z Národní galerie v Praze, ale i dalších státních nebo regionálních sbírek České republiky a Slovenska. Je zřejmé, že některá muzea, jež byla o zápůjčku svých klíčových děl požádána, musela převěsit své stálé expozice, aby mohla žádosti vyhovět. Je to důkaz diplomatických schopností ostravské galerie, ale současně i důvěry a respektu, kterou si tato instituce za poslední roky dokázala vytvořit. Ale organizační schopnosti galerijního managementu většinou nejsou důvodem, proč na výstavy chodí desetitisíce návštěvníků.
Černý pohled avantgardy
Stručně řečeno lze výstavu Černá slunce vnímat jako přehled dějin českého umění v letech 1927–1945, sestavený z těch nejlepších příkladů. Vznikla v kurátorském týmu ve složení Karel Srp, Lenka Bydžovská a Vojtěch Lahoda. Tito respektovaní historici umění spolupracují již léta, vytvořili například první stálou expozici moderního umění v Národní galerii v Praze. Černá slunce navazují na výstavu Sváry zření, jež se v Ostravě uskutečnila v letech 2008–2009 a která se zabývala uměním prvních dvou dekád 20. století.
Černá slunce nás zavádějí do doby hospodářské krize, konce samostatného Československa a druhé světové války. I když historické souvislosti výstava nezdůrazňuje, v dílech skutečně doslova ubývá barev. A spozoruhodnou pravidelností se na obrazech objevuje motiv černého, tmavého nebo zatemněného slunce, které dalo celé přehlídce jméno.
Spíš než na širší souvislosti se výstava zaměřuje na prezentaci špičkových děl špičkových autorů. Najdeme tu skvěle sestavené soubory děl Toyen, Josefa Šímy nebo Františka Janouška. Často je každý obraz ze souboru z jiné sbírky, přesto spolu na první pohled jasně souvisí, jako kdyby šlo o setkání dávno rozdělených sourozenců.
Tělo jako výpověď
Do těchto až ideálně působících částí je kontrastně včleněn oddíl Sociální a smyslové tělo. Na malém prostoru se v něm sešly Teigeho surrealistické koláže, salonní malby Maxe Kopfa, sociální dokumenty fotografa Sergeje Protopopova nebo propagandistický Sociologický fragment bydlení architekta Jiřího Krohy. Na první pohled to spolu nijak nesouvisí, kromě povrchní shody v práci s lidským tělem. Ale podobný kontrast umožňuje nahlédnout známá díla pod jiným úhlem. V Krohových kolážích je tělo analyzováno jako výrobní nástroj, zboží, zdroj sexuální slasti i rozplozování. Protopopovovy fotografie nahých horníků při práci vedle kritického Krohy připomínají spíše idealizované zestárlé antické bohy v podsvětí. Kopf nebo elegantní sochy jeho partnerky Mary Durasové pak najednou působí jako utopická díla z nějakého jiného, po všech stránkách lepšího světa.
Černá slunce / Odvrácená strana modernity 1927–1945Galerie výtvarného umění v Ostravě |
Někdy je vzájemné propojení umělců překvapivé, ale obhajitelné. František Gross a jeho melancholická zátiší a fotografie Miroslava Háka jsou například dány do souvislosti s Alénem Divišem. Solitérem však vždy zůstane Zdeněk Rykr, jehož rozporuplný cyklus Elegie z roku 1939 působí jako předznamenání postmoderny. Je v něm trochu gotické malby, trochu antiky a cosi z lidové karikatury. Unikátní existenciální groteska pochází z tragických let a její autor v následujícím roce dobrovolně odešel ze života.
Až promluví region
Jestli lze výstavě něco vyčíst, pak vzhledem k prostorovým omezením nutné zjednodušení dvou dekád vývoje českého umění. Převažují malby – nezpochybnitelná a trochu předpokládatelná mistrovská díla – a chybí práce na papíře nebo další média, která by malbu a v menší míře díla sochařská doplnila. Z hlediska mimopražské výstavy také jde o v zásadě pragocentrický podnik.
Mimo olomouckého mystika Rudolfa Michalíka tu nenajdeme regionální autory, kteří by výrazněji pozměnili pohled na české umění dané doby. Je také škoda, že podobně ambiciózní projekt neprovází hned od otevření katalog. A je škoda – zde se však dostáváme do sféry snu – že podobnou přehlídku nesestaví lokální historici umění.
Přes shora zmíněné výtky jsou Černá slunce přátelsky hozenou rukavicí dalším muzeím a galeriím: Pojďme se vzájemně vyhecovat k lepším výkonům! Materiál na to v českých sbírkách je, a když se chce, jde to!
