Ostravské Tajemství a Dvořákovy Cypřiše v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Ostravské Tajemství jako další položka do smetanovského cyklu

Ostravské Národní divadlo uvedlo 27. dubna 2017 v Divadle Antonína Dvořáka premiéru Tajemství Bedřicha Smetany v hudebním nastudování dirigenta Jakuba Kleckera, v režii Tomáše Studeného na scéně Davida Janoška a v kostýmech Eva Jiřikovské. Pohybově spolupracovala Ladislava Košíková, sbor připravil Jurij Galatenko.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Tajemství (premiéra v pražském Novém českém divadle, 1878) je po Hubičce další opera na libreto Elišky Krásnohorské, kterou Bedřich Smetana (1824-1884) složil již zcela hluchý.

Téma dvou znepřátelených rodů městských konšelů je umístěno do maloměsta pod Bezdězem na konci 18. století. Jejich nesváry se táhnou přes dvacet let, kdy bohatý Malina odmítl dát chudému Kalinovi svou sestru Rózu. Protože spory zasahují i do další generace, Kalinův syn Vítek a Malinova dcera Blaženka raději udržují svůj milostný vztah v tajnosti. Róza se už nevdala a Kalinovi vyčítá, že o ni více neusiloval – teď se jí dvoří vysloužilec Bonifác. Ten náhodou najde dopis, který Kalinovi adresoval dávno zemřelý fráter Barnabáš s návodem, jak může získat poklad pod Bezdězem. Kalina má právě dostavěný dům, ale je zadlužený, takže představa pokladu oživí naději, že by Rózu, kterou stále miluje, mohl přece jen získat Vydá se do podzemních chodeb, které ho vyvedou do Malinova domu – aby pochopil, že oním pokladem je Róza.

Inscenace Tajemství od Bedřicha Smetany.

Inscenátoři děj, jeho dobové zasazení i balancování mezi komickým a vážných charakterem respektovali. Režie i scéna a kostýmy s barevným odlišení purpurových Malinovců a zelených Kalinovců volně navazují na dobové „prostonárodní“ prvky s hojným využitím květinových motivů a chmele typického právě pro oblast kolem Bezdězu. Stupňovitá scéna se třemi „patry“ rustikálních prkenných podlah umožňuje synchronně rozehrávat paralelní dějové linie za hojné účasti rádoby „nezbedných“ dětí a posíleného sboru včetně baletu. Scéna s tak bohatě rozehranými situacemi si vystačí jen s náznaky prostředí – a je překvapivé, proč ji ve třetím dějství inscenátoři najednou a výtvarně nesourodě přeměnili do realistické světnice s kachlovými kamny.

Hudebních motivů ze začátku předehry využil režisér Tomáš Studeny před zataženou oponou k němohře dvou klíčových momentů z minulosti: uražený Kalina hodí velkou kytici k nohám své milované, avšak kvůli rodinným nesvárům odepřené Róze, která s pláčem odběhne; vzápětí do kytice fráter Barnabáš vloží psaníčko. Dobrá ilustrace, jenže pak už se během předehry nic dalšího neděje a s příběhem obeznámený divák si snad jen může představovat, jak pod taktovkou Jakuba Kleckera s překotnými tempy, jednotvárně silnou dynamikou a ve fuze se slitými hlasy hekticky plyne čas, než se po předehře normálně otevře opona. Kytice umístěná do vázy se začlení jako součást scény a její další čas přijde při hádce konšelů Kaliny a Maliny, při které Bonifác vázu rozbije a z kytice vypadne onen návod pro Kalinu, jak se dostat k pokladu.

„Nadprodukce“ režijních ilustrací však mnohdy odváděla pozornost od hlavních situací vyjádřených hudbou, například během nádherného milostného duetu Blaženky a Vítka při večerních červáncích u Bezdězu, v inscenaci umístěného „nenápadně“ na boku jeviště, jako by bylo důležitější, jak se modlí procesí před kapličkou (s dosti nevkusným oltáříkem). A neustálé předávání košíků a obřích, matným bílým světlem zářících chmelových šištic v Malinovic chalupě působilo, jako když se v mechanismu betlému se spoustou figurek zasekla pružina. Rušivě působili i podivní „duchové“ v podzemí Bezdězu kolem balvanů, které při rozkymácení směšně prozrazovaly svou kašírovanost.

Premiéře dominoval výkon Svatopluka Sema, který svým oblým a barevně bohatým barytonem znovu potvrdil, že dnes patří ke špičkám tohoto oboru u nás. Postupně rozkrývá různé vrstvy charakteru vdovce Kaliny - ješitnou sebejistotu i vzteklou neurvalost, otcovskou přísnost ale i pochybnosti o sobě samém, odvahu vydat se do podzemí za pokladem až po úlevné pochopení, že oním pokladem je milovaná Róza. V porovnání s takto plastickým portrétem Kaliny Panna Róza v podání altistky Anny Nitrové prochází celou inscenací poněkud mdle a její zahořklost, vůle podpořit mladé i radost z naplnění své lásky, jakkoli pozdního, se v tom všem reji ztrácí. Basista Jevhen Šokalo je nesporně dobrý komický typ pro již poněkud opelichaného vysloužilce Bonifáce, bohužel jeho bas byl příliš rozkolísaný. Jana Sibera se profiluje spíše v koloraturních partech a Ondřej Koplík je v našich podmínkách mimořádný tenorista pro belcantové role se světlou barvou a technickou pohyblivostí, takže jejich obsazení do rolí mladého zamilovaného páru Blaženky a Vítka vedlo při hlučně hrajícím orchestru k přepínání hlasů a ztrácela se typická smetanovská vroucnost. Odpovídající dávku bodrosti dodal potulnému zpěvákovi Skřivánkovi Václav Morys a Martin Gurbaľ vystihl popudlivého Malinu. Dobře se uplatnil barytonista Jakub Kettner jako Mistr zednický.

Hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera při premiéře s přehnaně rychlými tempy vedlo k tomu, že Smetanou odstíněná místa a výjevy lyrické, komické, nostalgicky posmutnělé nebo strašidelně tajemné se slévaly do převažujícího neutrálního výrazu místo vyjádření jejich citové hloubky.

Inscenace Tajemství od Bedřicha Smetany.

Tajemství je třetím dílem ambiciózního plánu ostravského divadla uvést k dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany všechny jeho opery. Kompletace pokračuje po Čertově stěně (premiéra 2014, hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil) a Braniborech v Čechách (premiéra 2016, hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil). Tento ambiciózní a dlouhodobý plán vypovídá o systematickém, koncepčním a promyšleném uvažování vedení ostravského ředitele v čele s Jiřím Nekvasilem.

Takové cykly, tak oblíbené a běžné za časů Kovařovicových, Ostrčilových, ale ještě i Talichových, pro které to byla otázka prestiže, po válce „vyšly z módy“, jakkoli patřily opery Smetanovy, Dvořákovy, ale i Fibichovy nebo Foersterovy k základu repertoáru našich divadel. Po roce se 1990 nově nabytá dramaturgická volnost divadel ve vztahu k české klasice scvrkla na otázku, jestli má smysl za každou cenu „omílat“ tituly, u kterých je vzhledem k zakořeněné, až konzervativní tradici hledání nových inscenačních přístupů tak nesnadné a diskutabilní. I když jsou tato díla považována za rodinné stříbro české kultury, bezradnost a často i neochota hledat, jak je uplatnit dnes, bývá řešena tím nejjednodušším způsobem – jejich vytěsněním z repertoáru. Výsledkem je stav, kdy naše první scéna, která má přitom péči o tyto národní klenoty v „popisu práce“, drží na repertoáru z osmi dokončených Smetanových oper po derniéře Libuše na Den vítězství před dvěma dny pouze Prodanou nevěstu, Brno pouze Hubičku a v jiných divadlech to není o mnoho lepší. Najít adekvátní obsazení pro Smetanovy opery, které by měly tvořit základ repertoáru, se dnes ukazuje jako obtížný, ba neřešitelný úkol. I když dosavadní ostravské inscenace do Smetanova cyklu – Čertova stěna a Braniboři v Čechách – nejsou zatím úplně přesvědčivé, snaha hledat současný inscenační výklad Smetanových oper je určitě velmi žádoucí.

První česká nahrávka Dvořákova raného písňového cyklu Cypřiše

Písňový cyklus Cypřiše (v Burghauserově katalogu č. 11) vytvořil Antonín Dvořák za pouhých osmnáct dní v červnu roku 1865 jako 24ti letý začínající skladatel. Byly to jeho první písně a první pokus o zhudebnění českého textu. V tom žánru, romantickými skladateli velmi oblíbeném, pak Dvořák vytvořil na stovku písní s Moravskými dvojzpěvy v čele, které mu za deset let po vzniku Cypřišů otevřely cestu do světa.

Dvě variace na Rusalku a Sněguročka v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

V Cypřiších, zamýšlených pro tenor i baryton, však Dvořák teprve hledal svůj kompoziční styl v touze alespoň tímto způsobem vyjádřit své bouřlivé, avšak neopětované milostné vzplanutí k herečce Josefině Čermákové, se kterou se seznámil jako violista Prozatímního divadla a setkával se s ní také jako učitel hry na klavír v rodině Čermákových (Josefína se však nakonec provdala za hraběte Václava Kounice a Dvořák si později vzal její mladší sestru Annu).

Rozsáhlý, cca 40 minutový cyklus 18 lyrických písní na texty ze stejnojmenné sbírky Gustava Pflegera-Moravského z roku 1862 je doslova přeplněný až dekadentním smutkem muže z nešťastné neopětované lásky. Nabízí se zde tematická paralela s téměř o třicet let starší Zimní cestou (1827-28) Franze Schuberta. Přes deklamační svízele při zhudebňování v cyklu převažujících jambických veršů (se kterými se potýkali i další skladatelé - v té době Smetana komponuje po Braniborech v Čechách na libreto Karla Sabiny Prodanou nevěstu a na německý text Dalibora), jak Dvořák v poznámce na konci autografu připustil, Dvořák melodiku písní za bohatého partnerství klavíru naplnil romanticky vypjatou emocionalitou a zvukomalbou slov i motivů. A třebaže Dvořák po třicítce řadu svých raných rukopisů zničil, Cypřiše nejen zachoval, ale prostřednictvím svých pozdějších děl se k nim opakovaně vracel.

Pavlo Bršlík - Dvořákovy písně. Obal alba.

Tiskem byly Cypřiše poprvé vydány v roce 2007, urtextová edice podle Dvořákova autografu uloženého v Muzeu Antonína Dvořáka vyšla až v roce 2013 (Bärenreiter). Historie interpretace tohoto Dvořákova raného písňového cyklu začala až téměř po sto třiceti letech od jejich vzniku. Cypřiše zazněly poprvé až v roce 1983 v anglickém překladu v pražském Rudolfinu a čeští interpreti – Jaroslav Březina a Tomáš Král – ho uvedli nejprve při Dvořákovském písňovém maratonu před dvěma lety v Ostravě. Loni festival renomé Dvořákovy Prahy v Pavlovi Černochovi pro tento cyklus vhodného interpreta nenašel.

Třebaže existují tři kompletní nahrávky Cypřišů, všechny v provedení zahraničních sólistů (Philip Langridge / 1991, Timothy Robinson / 2004 a Marcus Ullmann a Martin Bruns / 2011), toto Dvořákovo dílo zatím interpretační tradici teprve hledá.

Do svého repertoáru cyklus nově zařadil také slovenský tenorista Pavol Bršlík, který se systematicky zaměřuje na písňovou tvorbu vedle svého dominantního operního působení v těch nejvýznamnějších divadlech – Bavorské státní opeře, Vídeňské státní opeře, Covent Garden, ale i Metropolitní opeře, v Bruselu, Salcburku, Ženevě, Barceloně, Curychu a mnoha dalších především v mozartovských rolích, ale i jako Donizettiho Nemorino, Edgar nebo Čajkovského Lenskij. Bršlík dokázal zprostředkovat záchvěvy vroucnosti i klamů horoucí lásky, pocity tichého žalu, pusté samoty, trýzně, sladké naděje i smrti, prahnoucího i puklého srdce, něžné vzdechy i bolestná dchnutí duše záludné, parafrázujeme-li text básní. Uvážlivě a ve shodě s empatickým klavírním partnerem Róbertem Pechancem těchto jemných odstínů dosahuje Bršlík v široké škále dynamiky, temp, stavbě frází s důrazem na hudební složku písní. Třebaže verše Gustava Pflegera-Moravského z dnešního hlediska nepatří k prvoplánově srozumitelným a Dvořákovo zhudebnění má deklamační nedostatky, ještě zřetelnější výslovnost by interpretaci dozajista prospěla.

Pavol Bršlík nabídl v Cypřiších ne rozbolavěle sentimentální melancholii, ale mužný, odhodlaný přístup. Ten pak ještě rozvinul v Cigánských melodiích (vznik 1880) plných energie, zatímco v Večerních písních převažují lyricky něžné nálady.

Nahrávka Supraphonu, která vznikla v kostele sv. Vavřince v Praze na Malé Straně (měsíc před nevydařeným Černochovým koncertem v rámci Dvořákovy Prahy 2016) a obsahuje i booklet v angličtině, němčině, francouzštině a češtině s texty písní v českém originálu a anglickém překladu inspirativně zaplňuje české manko vůči Antonínu Dvořákovi a otevírá jednu z cest, jak Cypřiše interpretovat.

Inspirace na dny příští

Verdi (2/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 11. května 20:20 h (další díl čtvrtek 18. května 2017 20:20 h.).

Richard Strauss: Kavalír s růži (Růžový kavalír). Dirigent Sebastian Weige, režie Robert Carsen. V novém nastudování Růžového kavalíra v MET účinkují: Renée Flemig (Maršálka), Elina Garanća (Oktavián), Erin Morley (Sofie), Matthew Polenzani (Zpěvák), Marcus Brück (Faninal), Günter Groissböck (Baron Ochs). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 13. května 2017 18:15 h.

���