Nemůže tomu být jinak, než že se o Vlčích stopách mluví jako o Kemelově „mišíkovském“ albu. Producent Petr Ostrouchov se etabloval v posledních letech coby strůjce výrazného comebacku naší rockové legendy, pomohl ji dostat do pozice, kterou si zasloužila už dávno, a i přesto, že Mišík ze zdravotních důvodů skončil s koncertováním, vlastně z něj podstatnou měrou pomohl udělat možná hudebně, respektive repertoárově nejzajímavějšího stále aktivního interpreta generace, jež zahájila svoji kariéru v šedesátých letech.
Jenomže případ Mirka Kemela je úplně jiný. Většině veřejnosti je znám především jako karikaturista a autor kreslených vtipů, kterými zásobuje deníky už třicet let (svého času přispíval mj. i do Lidových novin). Jeho písničkářskou tvorbu, která absolutně s jeho politickým kresleným humorem nemá nic společného a je výsostně vážná a výrazně poetická, zná spíše jen specializované publikum. Jestliže Ostrouchov v lecčem změnil zavedenou podobu Kemelových písní, určitě to nezpůsobí takový rozruch, jako když se mu totéž povedlo u Mišíka.
Takže jestli má Ostrouchovova práce pro Mišíka a Kemela něco společného nebo podobného, jsou to vlastně jen okolnosti jejího začátku, které souvisejí s filmem. Zatímco Ostrouchov si s Mišíkem poprvé zahrál při ceremoniálu předávání Českých lvů, s Kemelem poprvé spolupracoval na písničce Za naší stodolou pro televizní minisérii Viktora Tauše Vodník. Tento song album Vlčí stopy uzavírá.
Odlišná aranžmá
Kdybychom ještě chvíli chtěli zůstat u srovnání Ostrouchovovy práce pro Mišíka a Kemela (a není důvod to neudělat, nabízí se to v prvním plánu), dojdeme k zajímavému paradoxu. Přestože jak obě mišíkovská alba, tak to kemelovské Ostrouchov jednoznačně šil zpěvákům na tělo a primární pro něj bylo zachovat jejich osobnost a osobitost, což se i podařilo, Mišíkův zavedený styl vlastně posunul mnohem víc, zejména na druhém společném letošním albu Noční obraz, které vyladil do baladična. Přitom základní instrumentace vlastně není v mišíkovském kontextu nikterak odlišná od jeho starších alb (samozřejmě nepočítáme zástup hostů, kteří album sice skvěle pentlí, ale v zásadě jsou to zbytné ozdoby).
Naopak při práci pro Mirka Kemela Ostrouchov nenechal kámen na kameni. Už proto, že „odstranil“ pro písničkáře dva typické nástroje: akordeon, na který při koncertech hrává Kemel sám, a saxofon, jímž přispívá jeho kapele herec a muzikant Vladimír Javorský (zde do studia přizvaný společně s Marií Puttnerovou jako backvokalista). Prim hrají nejrůznější strunné nástroje, což je logické při hráčské specializaci nejen producentově, ale také hlavní osobnosti Blue Shadows Josefa Štěpánka. A zcela zásadním instrumentem, který určuje atmosféru nahrávek, je kontrabas Jaromíra Honzáka, který je v mixu umístěn tak, aby jeho výrazný tón opravdu nikdo nepřeslechl.
Přesto přese všecko, a nyní jsme u onoho paradoxu, se zdá, že „Ostrouchovův Kemel“ je vlastně víc tradiční, víc známý či povědomý než „Ostrouchovův Mišík“. I když dostal Kemelův výraz hrou Blue Shadows jistou sametovost, snad i uhlazenost, nevytratila se z něj rozervanost, jakési – v dobrém, nehysterickém slova smyslu – vytržení. Také silné slovanské cítění, sklon k tomu, čemu se ve staré dobré ruské literatuře říká široká duše. To se zde povedlo uchovat, rozhodně to není přebarveno americanou, se kterou bývají Blue Shadows (samozřejmě opět v dobrém slova smyslu) spojováni.
Logické pokračování
Samotné Kemelovy nové písně jsou jakýmsi volným pokračováním jeho předešlé tvorby, což nemůže být u dávno „hotového“ tvůrce jinak. Kemel má skvěle odpozorované drobné životní situace, které dokáže rozmáznout bezmála ve fresku existenciálního významu, jako v jedné z nejlepších písní alba Mrkvový dort. Nebojí se vykreslení příběhů, které jsou skutečně na hraně, jejich děje jsou tragické, ale při autorské nešikovnosti nebo interpretačním nevkusu by mohly působit i parodicky. Což se ale talentovanému a citlivému Kemelovi prostě nestane,viz Byt na prodej.
Kemel je skvělý mistr zkratky, který brilantně pracuje se zavedenými obraty, jež představuje v osobitých kontextech: „Je to snadné jít s kůží na trh/dokud je mladá, hebká a voní“ (S kůží na trh). Podobně jako ve starších písních si pomáhá silně poetickými zvířecími metaforami („Na tvém bílém těle vidím vlčí stopy/Těch důkazů lásky se nikdy nenasytím“ – Vlk) nebo variacemi vycházejícími z lidových motivů („Úsměv je předzvěstí jara,/zprávou, že to Morana vzdala,/že sama se na břehu svlékla do košile“ – Úsměv).
Zcela zásadní ale je, že při vší hudební i lyrické sofistikovanosti je Kemelova výpověď vlastně velmi přirozená, nestrojená, pěvecky syrová. Což je mimochodem vlastnost, kterou sebelepší producent svému zákazníkovi uměle vtisknout nemůže.
MIREK KEMEL: VLČÍ STOPYAnimal Music 2021 |