Úvodem řekněme, že nejryzejší zážitek poskytne film Ztraceni v Mnichově tomu, kdo o něm vůbec nic neví. Následující text nicméně nemůže některé zásadní skutečnosti zamlčet – konec varování.
Před divákem se nejprve začne odvíjet trochu podivný, ne nějak strašlivě hloupý, ale také ne zrovna geniální film o uneseném Daladierově papouškovi, který přežil do dnešních dnů a svou upovídaností způsobí mezinárodní skandál. Papoušek opakuje opovržlivé poznámky francouzského signatáře mnichovské dohody na adresu Čechů a jeho obdivné věty věnované Hitlerovi. Francouzi ztrácejí iluzi o své hrdé historii, Čechům se potvrzuje jejich spravedlivé rozhořčení nad osudovou zradou...
Trvá to dostatečně dlouho na to, aby diváci znejistěli: vypadá to totiž, jako kdyby na Petra Zelenku začínala dotírat tvůrčí únava. Jsou tu známky jeho rukopisu, vše je ale zahaleno v lehkém oparu pokleslosti, křečovitosti. Takový downgrade Zelenky o jeden level. Až když v příběhu dojde k zásadnímu zlomu, zjistí se, že šlo jen o expozici k vlastnímu filmu: co jsme dosud viděli, byl fragment nedokončeného koprodukčního snímku ambiciózního českého režiséra. Televizní moderátorka (ztvárněná samozřejmě skutečnou moderátorkou ČT) s profesionální vážností sděluje, že konec slibně rozběhnutého projektu zapříčinila tragická nehoda francouzského herce.
Dokonalý rozpad jistot
Následuje, teď už opravdu plně zelenkovský, fiktivní film o filmu – výpovědi režiséra, producenta, herců, proložené scénami z nikdy nedokončeného natáčení.
Nastává borcení mýtů ve velkém: z toho, co jsme viděli na úvod, nezůstane kámen na kameni. Rozpadají se viděné filmové obrazy, když se dozvídáme, jak byly pořízeny. Rozpadá se lež o skvělém filmu, který mohl vzniknout. Rozpadá se iluze česko-francouzské koprodukce. A rozpadá se i představa, kterou úvodní fragment filmu posiloval: totiž zdánlivá jistota historického výkladu mnichovské dohody.
Představitel hlavní role z filmu o papouškovi totiž během natáčení zkolabuje a v rámci ozdravného procesu studuje dostupné rozbory oné události. Dojde k přesvědčení, že český mýtus o mnichovské zradě a národní tragédii je falešný – ve skutečnosti šlo o prozíravý tah prezidenta Beneše, který věděl, že Hitler prohraje budoucí válku. Mnichovský diktát byla jediná možnost, aby si český národ s Hitlerem nezadal a zároveň jím nebyl zcela zničen. O svém „objevu“ přesvědčí herec i režiséra, čímž se rázem rozpadne koncept původního filmu. Kdyby natáčení nezlikvidovaly těžké produkční potíže, pak tento ideový obrat zcela určitě...
Teze o páleném Benešovi je samozřejmě nejprovokativnější součást Zelenkovy komedie, zvlášť pokud ji někdo pochopí jako zcela vážně míněnou. Ovšem u autora, který celou svou tvorbu staví na mystifikacích a s vážnou tváří pronášených zábavných výmyslech, je těžké určit, co už případně myslí doopravdy. Ať ve filmu nebo v následných rozhovorech. Pravděpodobnější je, že Zelenkova pravda o Mnichovu je z podobné kategorie jako jeho pravda o 17. listopadu, kdy byly občanské nepokoje, jak známo, způsobeny zrušením koncertu Visacího zámku...
Spekulace o Mnichovu jako českém vítězství má šanci vydržet při životě právě tak po dobu, kdy ji Zelenka potřebuje na to, aby své postavy znejistěl, aby je přiměl přehodnotit něco tak zásadního, jako je po léta tradovaná představa o národní tragédii. A divák může znejistět přinejmenším v tom smyslu, že si uvědomí, jak málo toho obecně o historických událostech ví, jak spoléhá na pár „papouškovaných“ vět z učebnic dějepisu a jak málo překvapený by byl, kdyby i zásadní skutečnosti byly jinak, než si doposud myslel.
Smyslem komedie Ztraceni v Mnichově totiž – doufejme – není plést se do řemesla historikům, ale poukázat na otřesitelnost veškerých jistot, o něž se ve svých představách o sobě, o světě, o národě opíráme. To je hlavní Zelenkovo téma, vinoucí se celou jeho tvorbou. Zde je rozvíjí pomocí příběhu zpackaného filmu, k jehož zkáze přispělo to nejhorší, co se může stát, totiž že režisér začne uprostřed natáčení přemýšlet.
Režisér a jeho přátelé
Nejzábavnější a zároveň nejpronikavější byl Petr Zelenka vždy v mystifikacích, kde se mohl opřít o existující fenomény, k nimž hledal bizarní, přesto skutečnost nějak jinak a zajímavě postihující cestičky. Ať to bylo v brilantních portrétech Visacího zámku a Mňágy nebo ve snímku Rok ďábla o Jaromíru Nohavicovi a skupině Čechomor. I ve filmu Karamazovi ještě fungovala hra s autentickou chemií souboru Dejvického divadla a především s jejich skutečnou divadelní inscenací.
Ve filmu Ztraceni v Mnichově, pojednávajícím o tom, jak je všechno umělé, je ovšem umělé všechno – snad s výjimkou důvěřivě spolupracujících novinářů. Pevný záchytný bod se proto hledá trochu obtížně: film o Daladierově papouškovi a poprask kolem něj nejenže není nic, co by reálně existovalo, ale ani nic, co by reálně existovat mohlo. Je to typická zelenkovská přepjatá teze, s níž pracuje jako s daností. Stejně jako kdysi v Knoflíkářích vnutil Petr Zelenka Američanům palčivý kolektivní pocit viny za svržení atomové bomby na Japonce, nyní nechává dnešní Čechy bytostně prožívat mnichovské trauma. Ve skutečnosti to samozřejmě tak horké není a film svou provokaci směřuje částečně do prázdna.
I tak zůstává inteligentní, vrstevnatou hrou, která dokáže bavit. Ještě více než v předchozích případech ovšem možná platí, že jde o film „Petra Zelenky a jeho přátel“ – myšleno i těch v hledišti.
Ztraceni v MnichověČR 2015 Scénář a režie: Petr Zelenka Hrají: Martin Myšička, Tomáš Bambušek, Marek Taclík ad. Premiéra 22. 10. |
