Paranoia v 10 000 metrech

V žánru thrillerů dnes zažívá renesanci přídomek „hitchcockovský“. Takový film se odehrává v současnosti mezi obyčejnými lidmi a jeho příběh by se mohl stát komukoliv. Zápletka se točí kolem spořádaného člověka, jenž je cizí vinou zapleten do zločinu a musí se vypořádat jak se situací, tak s nedůvěrou okolí. Tento model přesně sedne i na Tajemný let - tedy na jeho většinu.

Hitchcockovské thrillery stavějí na paranoidních pocitech, stupňující se hysterii a klaustrofobické sevřenosti, ať už doslovné (děj se odehrává v těsných prostorech), nebo přenesené (hrdina je drcen soukolím událostí). Pro takovou konstelaci stavů dnes není lepší příležitost než cesta letadlem; ostatně téměř souběžně s Tajemným letem šel do kin i tematicky spřízněný Noční let. A i když první verze scénáře Tajemného letu vznikla ještě před událostmi 11. září, atmosféra doby mezinárodního terorismu se do něj citelně vepsala.

Změnám se nevyhnul ani hrdina: původně ho měl hrát Sean Penn, nakonec roli získala Jodie Fosterová. Posun k lepšímu je to dvojnásobný, protože ženská postava v „hitchcockovské“ situaci vzbuzuje větší pocit ohrožení a protože právě Jodie Fosterová má s rolemi zdánlivě křehkých žen v extrémních situacích své zkušenosti - vzpomeňme na Mlčení jehňátek nebo na Úkryt. V Úkrytu navíc bojovala i o své dítě, což je další styčný bod s Tajemným letem.

Inženýrka Kyle Prattová do letadla nastupuje na pokraji nervového zhroucení: nedávno jí zemřel manžel. Jeho tělo teď převáží z Berlína do New Yorku. Spolu s ní letí i jejich šestiletá dcera Julia. Když se Kyle probudí z krátkého spánku, zjistí, že Julia zmizela - a co hůř, že podle posádky, cestujících i podle záznamů na palubě nikdy nebyla. Kyle, která se u všech zapíše jako nebezpečná hysterka, zjistí, že nemůže důvěřovat nikomu, a zapochybuje dokonce i o vlastním zdravém rozumu.

Výchozí situace je lákavě otevřená. Hraje si Julia na druhém konci mamutího letadla s cizími dětmi, přišla vinou zvědavosti k úrazu, stala se obětí únosu, nebo se její matka pod tlakem rodinné tragédie opravdu pomátla? Scénář udržuje diváka v nejistotě, jak dlouho to jen jde a hrdinku téměř v reálném čase dusí ve vlastní šťávě. Těžiště filmu tak tvoří studie mikroklimatu v uzavřeném prostoru. Zabydlují jej jen letmo načrtnuté lidské typy, což paradoxně působí realisticky: při skutečné cestě letadlem se o spolucestujících také nedozvíme skoro nic. Věrohodně působí i interakce mezi Kyle a ostatními, která prochází fázemi účasti, pobavení, profesionální péče a otrávenosti.

 Trojice hlavních postav se nad anonymní osazenstvo letadla vymyká kvalitním obsazením a výraznými výkony: Jodie Fosterová dokáže zahrát všeho schopnou matku i nesnesitelnou neurotičku, Sean Bean je coby kapitán adekvátně chlapácký (stejně jako v Pánovi prstenů nebo Troje) a Peter Sarsgaard (viděli jsme ho například v Klíči) dodává postavě člena ochranky letadla slizkou nejednoznačnost.

Uznání si zaslouží i způsob, jakým nepříliš známý německý režisér Robert Schwentke udržuje jednotu času, místa a děje bez odskoků na zem, jakkoliv jinak režíruje rutinním hollywoodským způsobem.

 Film však i přes všechnu otevřenost zápletky nějak dopadnout musí - a zvolený konec je jeho největší slabinou. Jestliže Tajemný let většinu času zkoumá obecné emoce, motivace a duševní stavy (hysterii, mateřský pud, lidskou lhostejnost...), v závěru psychologii vymění za banální akční scény, heroický patos a schematické poukazy na myšlenkové stereotypy v éře po 11. září. Jádro snímku zůstane i po letech solidní žánrovou podívanou, ale jeho finále bylo zastaralé už loni.