A nejenom to: titul posbíral ceny i v dalších kategoriích, vídeňský Burgtheater získal titul Divadlo roku zejména díky Pařízkově inscenaci.
Režisér, pro jehož scénu, oceňovanou diváky i kritiky, neměl pražský magistrát peníze, po necelých třech sezonách od odchodu z Komedie stanul v režisérské špičce německojazyčného divadla. Na úspěšné inscenaci, kterou uvedl ve vídeňském Burgtheatru, se jako autorka kostýmů podílela další česká umělkyně – Kamila Polívková. Je to obrovský úspěch a pro pražskou radnici ostuda. Trapná vizitka pražské kulturní politiky a důkaz nezájmu politické reprezentace o skutečnou uměleckou kvalitu. Politici mají za měřítko jen plnou kasu a hlediště a opakovaně vykazují do nebe volající nekompetentnost v kulturních záležitostech, zvláště pak co se pražské divadelní sítě týče.
Jakub Špalek: Z dluhů se budeme hrabat ještě patnáct let |
Pařízek obstál ve velké konkurenci, v anketě, ve které hlasuje 42 kritiků z důležitých periodik typu Frankfurter Allgemeine i odborných revuí, samozřejmě figurují jména významných režisérů. Za Pařízkem tak zůstali třeba Frank Castorf, Susanne Kennedyová, René Pollesch, Stefan Kimmig, Nicolas Stemann, Herbert Fritsch, Katie Mitchellová, Christoph Marthaler, stručně řečeno špička německé divadelní oblasti. Ceny se udělují celkem v devíti kategoriích a Pařízek bodoval v šesti, přičemž jedna kategorie se týká zahraniční hry, další je Herec roku (v Pařízkově inscenaci muži nehrají) a poslední je nejotravnější událost roku.
Hra Wolframa Lotze Směšná temnota (Lächerliche Finisteris) pojednává o německých vojácích v Afghánistánu, ale Pařízek muže změnil na ženy, protože mu přišlo zbytečné dělat v Rakousku hru o vojácích bundeswehru.
Rozsekat scénu na třísky
„Chtěl jsem se vyjádřit k situaci divadla, které si hraje na morální instituci v době, kdy je nejen ekonomicky, ale i z hlediska pracovní etiky na dně. Obsazení čtyř hereček bylo pro mě klíčové – ženy, které si s plným nasazením na něco hrají, na muže a na vojáky, jsou zároveň i obrazem tápajícího divadla. S mužským obsazením bychom ze hry udělali jen řídký odvar Conradova románu Srdce temnoty nebo Coppolovy Apokalypsy. Ale ve hře Wolframa Lotze je mnohem víc, klade otázky, kterými jsem se zabýval v posledních letech v Komedii: smysl a nesmysl divadelní práce, filmu nebo literatury. Prostřednictvím umění nelze řešit problémy celého světa. To, oč se snažíme, je jen podnětem k diskusi, která může přispět k tomu, aby se divák pozastavil a něco si uvědomil,“ řekl Pařízek v rozhovoru pro LN.
Pařízek si odnáší cenu i za scénografii, která je velmi originální a již pro něj nebylo jednoduché v Burgtheatru prosadit. Přiznal, že hovory na toto téma byly ze strany divadla vedeny až odpudivě akademicky. Měl ideu, že scéna bude dřevěná a v půlce inscenace se rozseká na třísky: „Náklady jsem přesně kalkuloval a za 40 repríz by se utratil zlomek prostředků, které v Burgtheatru obvykle vynaloží na výrobu dekorace. Navržený obraz je jasný a čitelný: před zraky diváků vzniká divočina, postavy nahlíží na své vlastní agrese, frustrace a ničitelské touhy.“ Směšná temnota v anketě vyšla i jako nejlepší německojazyčná hra a Stefanie Reinspergerová se především za svůj výkon v této inscenaci stala herečkou sezony a získala i ocenění Talent roku.
Objevování talentů jako hobby
Dušan D. Pařízek je spokojený, ale také se ke svému úspěchu staví s nadhledem, až ironií a svůj osten směřuje jak do Prahy, tak do Vídně: „Je úsměvné, že to, co jsem dělal deset let v Komedii a předtím v různých pražských divadlech, je ve Vídni ještě tak avantgardní, že to může sbírat ceny.“ Směšná temnota podle něj zachovává styl jeho pražských inscenací a srovnatelná je i dramaturgicky. „Je to téma, které mě stále zajímá, prostě stará dobrá Komedie. Zdá se, že to lidi oslovuje do té míry, že inscenace zasáhla celou anketu,“ říká. Zvlášť ho pak těší ocenění pro mladou herečku Stefanii Reinspergerovou, ostatně objevování neznámých talentů bylo odjakživa Pařízkovo hobby.
Na předprodej Klicperova divadla čekali skalní fandové pět hodin |
Ze svých herců v Komedii udělal divadelní hvězdy, třeba z Gabriely Míčové, Ivany Uhlířové, Jiřího Černého – poslední dva přivedl i do německého divadla. Oba například hráli v jeho Případu Švejk, což byla koprodukce divadla v Brémách a Studia Hrdinů, která vznikla pro Wienner Festwochen.
„Moje objevování herců začalo už před léty v Německu, když jsem spolupracoval s Alexem Khuonem v Kolíně, pak s Gaborem Biedermannem v Berlíně, kteří se pak proslavili. To, co se povedlo se Stefanií Reinspergerovou, je úžasné. Začínala v Düsseldorfu v divadle, které bylo v totální krizi a kde platilo zachraň se, kdo můžeš. Přivedl jsem ji do Vídně a byla to výhra. Je úžasně nadaná a také se snad ještě nikdy v německém divadle nestalo, že by tak mladá umělkyně dostala cenu za herecký výkon a za talent roku. A neměla to v Burgtheatru lehké, ocitla se v nepřejícím prostředí, zahlíželi tam na ni a ona to zvládla. A zase: když by ji viděli čeští diváci na jevišti, hned by si vzpomněli na výtečné kreace Gabriely Míčové třeba v Antiklimaxu. Je to stejné nasazení, stejná energie,“ uzavírá Pařízek.
Dušan D. Pařízek
|
