LN: Novinka There Will Be No Intermission je vaše nejniternější album. Brala jste písně o strastiplných životních situacích jako formu katarze?
Katarze je dobré označení. Svou tvorbu používám, abych se dostala přes těžkosti života, proto to dělám. Hraní lidem je ta nejvíc uspokojující část mé cesty. Napsat píseň, natočit ji ve studiu a hrát ji naživo jsou naprosto rozdílné věci. Proto je There Will Be No Intermission spíše soundtrack k turné, namísto toho, aby bylo turné podporou alba. Jde opravdu o to hrát písně a dívat se, co to s lidmi dělá. Opravdu si to užívám. Taky proto se nemohu dočkat koncertu v Praze, bude speciální. Poprvé na sezení a budu hrát sólo tři hodiny. Pravděpodobně už to nikdy nezopakuji.
  |
LN: Máte poměrně jedinečný vztah se svými fanoušky, velmi úspěšné jsou vaše crowdfundingové kampaně. Jak se vypořádáváte s příběhy, které vám zasílají či vyprávějí?
Pasu se na lidských emocích a když si dávám půst, slábnu. I proto byl vznik desky tak uspokojující, během něj jsem poznala množství skvělých lidí, přicházeli se svými příběhy, podporou, aktivismem, s čímkoliv, s čím se v životě potýkají, což mi umožnilo vytvořit ještě krásnější komunitu, než jsem do té doby měla. Víte, když vydáte takovou nahrávku, plnou osobních témat, lidé s vámi chtějí trávit čas v upřímnosti a otevřenosti. Ti, kteří k vám přicházejí, na váš koncert, poslouchají vaši práci, jsou ti praví. Lidé, co se chtějí držet povrchních věcí, se vytěsní mimo.
LN: Na písni Voicemail for Jill jste doslova spolupracovala s vašimi příznivci, šlo přitom o téma, o němž se moc nemluví, o potrat.
Svůj první potrat jsem prožila v sedmnácti a pak jsem měla ještě dva, během doby co jsem s Neilem (Gaimanem, spisovatelem a manželem Amandy Palmerové, pozn. aut.) a každý z nich byl nesmírně emočně náročný z různých důvodů. Bylo to opravdu těžké téma na ztvárnění do písně, dát tomu správné vyznění a také chránit mé i Neilovy pocity. Zeptala jsem se svých podporovatelů na Patreonu (crowdfundingová platforma, pozn. aut.), co by řekli ženě, která se právě teď chystá jít na potrat. Všechny ty komentáře jsem si přečetla a promíchala s vlastními myšlenkami.
LN: Co byste ženě v takové situaci vzkázala vy sama?
Že není sama a že není šílená, to jsou dvě nejpodstatnější věci. Jedna z mých podporovatelek jde na potrat za dva dny a dnes ráno jsem jí psala dlouhý komentář.
LN: Ve Spojených státech proti potratům vyzývají do boje příznivci Pro life a život žen se komplikuje. Jak se na to díváte?
Vidím, jak vláda oklešťuje práva žen. Dělá mi starost, že mnoho z nich nebude mít legální přístup k potratu. Ale také cítím, že se bojím nejméně v životě a umím o těchto věcech mluvit.
LN: Zdá se, že se strachem jste se opravdu naučila pracovat: na obalu alba jste nahá, sdílíte i své akty.
Strachy překonávám každý den, i když ne tolik, jako když mi bylo pětadvacet. Nicméně po celý život se snažím najít cestu ze studu, který společnost ženám podsouvá. Učit se, jak z toho ven, je projekt na každý pitomý den. Vždycky se najde někdo, kdo mi řekne, že dělám něco špatně, ať už je to tlak patriarchátu, reklamy nebo komentáře na Twitteru.
LN: Jste velmi aktivní na online a sociálních sítích. Je pro vás internet jen nástrojem komunikace, nebo jste v tom nalezla zálibu?
Je to nástroj, přináší radost, vlastně se domnívám, že je to příjemný prostředek komunikace. Jsem na internetu hodně přítomna někdy od roku 1999, kdy jsme začínali s The Dresden Dolls. Psala jsem blog, je to velmi užitečná cesta, jak být v kontaktu s fanoušky. Snažím se přijít na to, jak sítě využívat tak, aby člověk nebyl neustále pod palbou jak pohyblivý cíl. Baví mě vymýšlet, jak by měl internet sloužit, namísto aby mi jako lidské bytosti ubližoval. Jsem dokonce součástí výzkumné skupiny na Harvardu, která studuje internet a jeho vliv na společnost. Já jsem v ní ta nejméně vzdělaná. Jsem tam jediná umělkyně, většinou to jsou právníci, akademici, copyright experti, lidé, kteří znají internet skrz na skrz a snaží se řešit to, aby opravdu sloužil společnosti k dobru.
LN: Tématem desky je i mateřství. Před čtyřmi lety se vám narodil syn. Řešíte téma feminismu i ve výchově?
Moje práce jako matky je také vnímat každodenní přítomnost sexismu. Od dětských knih, kde je téměř každé zvířátko zobrazováno jako chlap, po loutkové divadlo Punch and Judy, na které jsme se byli včera podívat. Manželovi se moc líbilo, pro mě bylo znepokojující, protože mužská loutka zkrátka šikanovala ostatní lidi, ženy a děti. Nejsem tak radikální feministka, abych odtáhla své dítě z loutkového divadla, nemůžete ochránit své dítě před kulturou a médii, musíte je ale vzdělávat. Mému synovi jsou čtyři roky, tak jsme si hodně povídali, o co v té hře šlo, co znamenala, proč to lidé dělají, jak bys ho mohl změnit, zda bychom v naší loutkové hře měli ženu, která by vraždila ostatní muže, nebo bychom vyprávěli o něčem úplně jiném...
LN Před třemi lety vzniklo také společné album se vaším otcem, You Got Me Singing, poměrně unikátní i v tom, že jste díky němu k sobě nalézali cestu. Na desce jsou předělávky Leonarda Cohena, Richarda Johna Thompsona, Sinéad O’Connorové a mnoha dalších. Jak jste volili písně?
Chtěli jsme natočit příjemné folkové album. Nechtěli jsme nic komplikovaného. Byl to také ozdravný proces, já a můj táta jsme neměli nijak blízký vztah, když jsem vyrůstala, vychovávala mě máma a nevlastní otec. Ale hudba dokáže být úžasně terapeutická a ta deska něco mezi mnou a mým otcem uzdravila.
LN: Vloni jste publikovala klip Mr. Weinstein Will See You Now. Hnutí #metoo sice rezonuje médii už méně, přesto se zdá, že více zasáhlo filmový průmysl než hudební.
Kdekoliv spolupracují muži a ženy, máte problém. Sexismus, manipulace, hierarchie, ty existují na všech pracovních úrovních. Pořád naštěstí máme mocné umělkyně jako Beyoncé, Madonna, Patti Smithová, Ani DiFrancová nebo Tori Amosová. To jsou ženy, které dokážou svou loď navigovat směrem, jakým chtějí ony.
