Základ alba tvoří nahrávky z koncertu, který Zajíček absolvoval s Ivanem Acherem a Michalem Nejtkem, dobře známými v oblasti alternativní, rockové, jazzové, ale i soudobé klasické a scénické hudby, a s americkým kytaristou Garym Lucasem (mj. exčlenem kapely Captaina Beefhearta). Bylo to v Pardubicích v rámci tříkoncertního turné v roce 2011.
Nejde ale o strohý přepis živé nahrávky na pevný nosič. Všechny záznamy Ivan Acher znovu zpracoval, mnohé části nebo instrumentální party vypustil, jiné přidal. Nově pozval do studia kytaristu Ivana Manolova, mimo jiné bývalého člena Zajíčkových Dg 307, a do jedné skladby zpěvačku Janu Vébrovou.
To, co se odehrává na albu Svobodná místa, je velice těžké definovat. Už nejslavnější Zajíčkův projekt Dg 307 byl po velkou část své existence značně vzdálen tradiční představě o rockové hudbě či snad dokonce písňové formě. A Svobodná místa v tomto smyslu zacházejí ještě mnohem dál. Zajíčkovu typickou, mimořádně působivou deklamaci vlastních básní většinou doprovázejí syrové zvukové plochy, které výborně kooperují s dynamikou hlasu a ještě ji podporují. Klasický rytmus známý z takzvaně standardní hudby zde najdeme jen výjimečně, zvukové koláže jej nepotřebují.
Gary Lucas a Pavel Zajicek v Jazz Docku
Hudebně se ze Zajíčkovy tvorby album poměrně vymyká tím, že zatímco v různých obsazeních Dg 307 měly obvykle zásadní úlohu běžné elektrifikované a akustické nástroje, případně předměty (bez ohledu na to, zda se na ně hrálo umírněně a „se znalostí věci“, nebo naopak, jako v začátcích skupiny, záměrně obrazoborecky, v podstatě industriálně), ve Svobodných místech má zásadní úlohu elektronika a samply.
Výjimkou je vlastně jen Acherův klavír, často preparovaný (elektronicky zkreslené kytary nepočítáme). Projekt je zcela oproštěn od základních stavebních kamenů nejen toho, čemu říkáme rock, ale vlastně i od toho, co rozumíme pod pojmem underground, za jehož významného exponenta Zajíčka (v posledních desetiletích trošku proti jeho vůli) považujeme.
K „hudební revizi“ vybral Pavel Zajíček se svými partnery i svoje velmi známé básně, kdybychom se pohybovali v jiném (sub)kulturním prostředí, klidně bychom mohli hovořit o hitech, jako je například Co sme? nebo Papírový aPsolutno. Srovnání přináší zajímavé poznání: přestože básně prošly za bezmála půlstoletí od svého prvního uvedení „Dégéčky“ různými hudebními úpravami, třeba zrovna druhá jmenovaná se v aktuální verzi výrazově docela podobá té původní, předělem je v ní ale vložená hudebně-pěvecká meditace Achera a Vébrové Seš tu země nepoznaná.
A ještě jedna věc na Svobodných místech zaujme. To, že přestože bývají Zajíček a Dg 307 často považováni za praotce české hlukové hudby (což platí zejména pro ranou fázi jejich zajímavého vývoje), většina hudby doprovázející Zajíčkův vokál je v tomto případě vlastně tichá. Přičemž to absolutně nemá vliv na působivost jeho slov. Paradoxně nejhlučnější částí desky je závěrečná společná improvizace Achera, Nejtka a Lucase. A ta je instrumentální.
