Do Prahy si tentokráte přivezli předkapelu, jež podobně jako oni psala historii rocku, jen o nějakých patnáct let dříve. Kalifornští, přesněji řečeno losangeleští, X jsou sice řazeni k punku, svou tvorbou jej ale překračovali, což je jistě jeden z důvodů, proč si je slavní Pearl Jam vybrali, zároveň tím také přiznali některé ze svých kořenů.
Přestože X vydali řadu alb, zřejmě nejznámější je jejich debut Los Angeles z roku 1980. Produkoval jim jej Ray Manzarek, který hrával na klávesy v další místní kapele, The Doors. A právě z tohoto alba také v Praze zaznělo nejvíce písniček – hned úvodní Your Phone´s Off the Hook, But You´re Not svým pěkně nabroušeným motivem jakoby nastavila náladu celého vydařeného večera, stejně jako kritická Sex and Dying in High Society či Johnny Hit and Run Paulene. Přestože jsou již vlastně veterány, nebylo to na jejich projevu vůbec znát, a zvláště zpěvačka Exene Cervenka byla ve skvělé formě, nemluvě o kytaristovi Billy Zoomovi, který společně s basistou Joe Doem a bubeníkem D.J. Bonebrakem hnali celou kapelu stále kupředu.
Samozřejmě došlo na jejich velký hit Los Angeles, ale i na předělanou doorsovskou klasiku Soul Kitchen, v jejich verzi náležitě zrychlenou a přiostřenou, až by se Jim Morrison divil. Na poslední písničku Devil Doll si pozvali „speciálního hosta“, jímž nebyl nikdo jiný než vokalista Pearl Jam Eddie Vedder.
Atrakce večera
Po kratší pauze pak došlo na hlavní atrakci večera, a jak již bylo řečeno úvodem, hoši se do toho skutečně opírali ze všech sil. Aby také ne, dvě kytary (a počítáme-li občasnou Vedderovu, tak tři), basa a bicí, to už je slušný ansámbl. Pearl Jam jsou kapelou, pro níž je hudba na prvním místě, nějakou velkou show, pódiové stylizace a kostýmy, to u nich skutečně nečekejme – spíše naprosté soustředění na to jediné, co je pohání: na hudbu.
Uvědomují si, proč na pódiu jsou, a tomu je podřízeno vše. Sympatické jistě je, že nemají pevně stanovený program, srovnáme-li si jednotlivé koncerty. Kromě pár stálic se seznam hraných skladeb neustále obměňuje a kapela tak „nemusí“ hrát každý večer to samé, jako podle fortšriftu.
Zřejmě aby ještě zvýšili napětí, nezačali hrát hned, ale pustili úryvek skladby minimalisty Philipa Glasse Metamorphosis 2. Pak už ovšem začali listovat vlastním zpěvníkem: úvodní Sometimes byla ještě docela klidná, ale již druhá Animal pěkně zabouřila. Kytary Mika McCreadyho a Stone Gossarda se skvěle doplňují, zatímco zběsilá basa Jeffa Amenta společně s rasantními bicími Matta Camerona vytváří hutný základ – a nad tím vším zcela jedinečný a nezaměnitelný zpěv Eddieho Veddera.
Převzaté skladby
Jistě sympatické bylo, že kapela sáhla při výběru do celé své dvacetileté historie, převládaly sice písničky ze skvělého debutu Ten (1991), došlo ale i na nejnovější album Backspacer (2009). Zcela zaplněná O2 Arena vytvářela kapele jistě inspirativní prostředí, což také Vedder občas komentoval. Inspirativní i v tom, že pokud hráli starší věc, jako třeba Even Flow, pustili se kytaristé do sólování, které v případě McCreadyho silně upomínalo kouzlení Jimiho Hendrixe, a to včetně wah-wah pedálu, vazbení a podobných kulišáren.
Ostatně, Hendrix se v domovském městě Pearl Jam, Seattlu, narodil... Silně expresivnímu sólu pak odpověděl Gossard spíše jazzově, přidal se Vedder a písnička krásně vygradovala.
Pearl Jam rádi hrají převzaté skladby, ani v Praze tento zvyk neporušili. Nejdříve Vedder spíše žertem zanotoval pár taktů Angie, stonesovského cajdáku, s chutí si pak ale zazpíval Baba O´Reilly od The Who. Došlo i na největší hit kapely Alive, to už se ale jednatřicetipísňový maratón chýlil ke konci.
Ještě poslední Yellow Ledbetter a byl definitivní konec. Eddie Vedder kdysi prohlásil, že jméno kapely odkazuje na džem, který vařila jeho babička, provdaná za Indiána – měl mít díky peyotu silné halucinogenní účinky. Nejspíš si to sice vymyslel, k jejich hudbě to ale přesto sedí, je stejně tak plná barev, je zemitá i létá v oblacích. Jako teď naposled v Praze.
