Důvěrným českým znalcem autora je překladatel a sinolog Denis Molčanov. Pro něj ocenění „oficiálního“ čínského spisovatele, letos sedmapadesátiletého rodáka ze severovýchodní provincie Šan-tung, žádným překvapením není. „Především je to nesporně mimořádný spisovatel. Už třicet let chrlí jeden dobrý román za druhým, přičemž některé lze považovat za zásadní, a to nejen v čínské literatuře. To, že není známý u nás, vypovídá spíše o našich poměrech. Ve světě je to nejpřekládanější čínský prozaik a v takové Francii jsou jeho romány bestsellery.“
Molčanov je autorem zatím nejrozsáhlejšího českého článku, který o Mo Yanovi česky vyšel. Uveřejnila ho loni revue Souvislosti, která přinesla i ukázky z jeho textů – v Molčanovových překladech. I z nich je patrné, že jde o robustního vypravěče a do široka rozmáchlého epika, který čerpá z nekonečné zásobárny historie Číny minulého století. Ta byla plná dramatických zvratů, mohutných katastrof, bezbřehého utrpení, na jejichž pozadí se odehrávají osudy Mo Yanových hrdinů, většinou obyčejných lidí, venkovanů, rolníků, žen, dětí, tedy těch, kteří byli kolesy čínských dějin drceni nejbolestněji.
Mo Yanovy životní a umělecké osudy jsou v tomto smyslu paradoxní i příznačné. Mo Yan by totiž mohl být považován za to, čemu se pejorativně říká „režimní spisovatel“. A opravdu včera oficiální čínské kruhy vyjádřily velké uspokojení nad rozhodnutím Nobelova výboru. Zachovaly se tedy zcela jinak než před jedenácti lety, kdy byl Nobelovou cenou vyznamenám první čínský literát, v jistém smyslu Mo Yanův protiklad, modernista a městský intelektuál Gao Xingjian (Kao Sing-ťien), žijící od roku 1988 ve francouzském exilu – autor monumentálního románu Hora duše (česky 2012).
Čtěte také |
Letošní laureát Mo Yan je místopředsedou oficiálního čínského Svazu spisovatelů, před dvěma lety spoluvedl čínskou spisovatelskou delegaci na frankfurtský veletrh, na němž byla lidová Čína „zvláštním“ hostem: když zde došlo ke konfliktu s čínskými disidenty v exilu, oficiální čínská delegace na protest odjela, Mo Yan mezi nimi. Překvapit by pak nemělo ani to, že Mo Yan je členem Komunistické strany Číny, kam vstoupil v roce 1979 jako aspirant-důstojník, později byl čímsi, čemu se v armádách komunistického typu říkalo „politruk“: učil na armádním Umělecko-literárním institutu. To všechno je realita, která má svá ale. Například to, že armáda, těšící se v Číně privilegovanému a do značné míry autonomnímu postavení, mu poskytla něco na způsob azylu, z něhož mu pak bylo dovoleno mnohem více než obyčejným „civilům“, a že ve svých románech daleko překračoval představu toho, co je v komunistické zemi povolené.
Mo Yan se narodil do rolnické rodiny, která nesla po pozemkové reformě roku 1949 cejch reakcionářů a kulaků. Jako malý zažil a přežil hladomor, který následoval po tzv. Velkém skoku vpřed, Maově kampani, jež téměř zlikvidovala čínský venkov. V jedenácti, za kulturní revoluce, je vyhnán ze školy a musí pracovat na poli, v osmnácti nastupuje jako dělník do továrny na zpracování bavlny, jako jednadvacetiletý nastupuje do lidové armády, která v té době jako jediná poskytovala možnost k jistému společenskému vzestupu. Nabízí se tu možná srovnání s Michailem Šolochovem, laureátem Nobelovy cenu z roku 1965 – jeho sepětí se sovětským režimem však bylo přece jen mnohem těsnější, Sovětský svaz byl jinou zemí, než je Čína dnes, a nutné je navíc ponechat stranou otázku, byl-li Šolochov skutečným autorem epochálního Tichého Donu, jenž byl Nobelovým výborem oceněn především.
Drsné čínské zkušenosti
Mo Yan je tedy spisovatel, v němž osud a cesta původně outsidera hrají zásadní roli. Zážitky a prostředí, jimiž prošel, si ukládá do paměti, z níž pak bude napájet své romány. Ty vždy budou vycházet z vlastních, mnohdy velmi drsných, ba brutálních zkušeností, jež, jak zdůrazňuje jeho český překladatel Molčanov, nebude nijak přikrašlovat. K těmto zkušenostem se pak, když se za Tengových reforem poměry přece jen „zcivilizují“, se přidá hltavá potřeba vzdělání a náruživé četby, typická pro talentované muže, kterým bylo vzdělání odepřeno. Velkým mistrem se Mo Yanovi stane klasik čínské literatury z přelomu 17. a 18. století Pu Songling (Pchu Sung-ling), ze světových moderních autorů se pak hlásí k Williamu Faulknerovi, od něhož se naučil ctít zásadu, že spisovatel má mít svůj „zeměpisný okres“, na jehož ploše se odehrávají základní věci života a smrti. A Gabriela Garcíu Márqueze, u kterého se poučil, že o skutečnosti je možné psát též magicky, a přitom zůstat realistou.
Zajímavé je, jak přijali zprávu o Nobelově ceně v „jiné“ Číně, na ostrově Tchaj-wan. Tamní ministryně kultury Long Yingtai, která má i určitý vliv v ČLR, protože jako jediný občan Tchaj-wanu publikuje pravidelně ve velkých čínských novinách, se k udělení Nobelovy ceny vyjádřila jako o skvělé věci. Cenu bere jako prostředek k jejímu otevření se světu. Čína se podle ní má světu otevřít právě humanismem a lidskostí, kterou Mo Yan vložil do svých knih. Pokud se chce stát plnohodnotným členem civilizovaného světa, nemůže se spoléhat pouze na ekonomiku, napsala rozumně tato žena. A díky Mo Yanovi má svět příležitost nahlédnout do čínské duše.
Příští rok by v překladu Denise Molčanova měl česky vyjít základní Mo Yanův román Kypré boky, bujné poprsí, jenž je obrazem celého čínského století.
