Čtyřiačtyřicetiletá Erika (Ivana Chýlková) má téměř vše, a přece nějak není šťastná. Stále je citově závislá na své poněkud osobité matce a ani ve svém věku neví, „co chce dělat, až bude velká“. Vyhlášený kadeřnický salon, který vlastní, televizní reality show, v níž exceluje, bezchybně vybavený byt - to vše se zdá bezvýznamné, když Erika touží po tom, co léta odkládala na později - po dítěti. Je tu ovšem palčivá otázka, kde vzít otce. Mohl by to být manžel, s nímž Erika sice kamarádí, ale už spolu dávno nežijí? Nebo blízký, ale homosexuální přítel? Či ještě někdo úplně jiný? Erika se do shánění vhodného dárce pustí tak vehementně, až najednou neví, jak se s nastalou situací vypořádat.
I přesto, že tentokrát byl na počátku cizí text (divadelní hra Skotky Liz Lochheadové, kterou Alice Nellis režírovala v Divadle Na zábradlí), bez potíží tu najdeme hlavní kostky stavebnice, z níž Alice Nellis své příběhy tradičně buduje. Na tom není nic překvapivého, natož špatného: koneckonců co jiného než tak zásadní záležitost, jako je pokračování lidského života početím dalšího, si zaslouží soustavnou pozornost? Možná ještě smrt. Pokud režisér dokáže tak velká témata nahlížet z nových perspektiv, může natočit třeba dvacet „stejných“ filmů. Na druhé straně, když se sdělení jenom opakuje, případně rozmělňuje, začíná jít o pouhou obsesi a začarovaný kruh.
Filmem I ženy mají své dny se Alice Nellis obrací k zatím asi nejširšímu publiku a nabízí mu jakousi o maličko postaršenou, maličko závažnější a maličko méně zajímavou verzi Bridget Jonesové. Postavy zabydlují „televizní“ svět, v němž jsou věci důležité jen v okamžiku, kdy jsou vidět a kdy posunují děj kýženým směrem. Erika je hvězdou populární reality show v podstatě jen proto, aby ji neobtěžovaly finanční starosti a aby za ní mohl jednou na natáčení přijít její nápadník.
Komedie bez usebrání není ono
Stejně prchavá a účelová je barmanská identita jejího přítele Adama (Vojtěch Kotek) či artistické angažmá kamaráda Richarda (Ondřej Sokol). Eričina matka (Zuzana Kronerová) je podle potřeby buď zkázonosně nekonvenční, když dceři daruje k narozeninám striptéra, nebo bytostně prudérní, když dceru „vydědí“ za to, že chce uměle počít s gayem. A když vstoupí do děje smrt, pak nejspíš jen proto, aby se neurazila, že na ni zapomněli. Nebo proto, že ke správné komedii prostě patří nějaké to usebrání, jinak to není ono.
Citlivý gay a ráčkující šachista Výkony herců jsou tím, co lze na snímku vesměs ocenit. Mají-li právě co hrát, jsou Ivana Chýlková a Vojtěch Kotek ve svých rolích spolehliví. Přesto v paměti diváků možná nejvíc utkví „třetí do počtu“ - gay kamarád Richard v podání Ondřeje Sokola. Těžko hodnotit, zda jeho důsledné uchopení stereotypu „teplé citlivky“, z níž její identita vyzařuje každým gestem a každou větou, může případně někoho urážet; snad ani ne, protože rozhodně nejde o hrubou ani primitivní karikaturu.
Každopádně z diváckého hlediska jsou Richardovy party tím nejvděčnějším a nejzábavnějším z celého filmu. Což je svého druhu pochvala pro Ondřeje Sokola, ale zároveň výtka vůči scénáři, který ostatním postavám nenabízí lepší příležitosti. Je příznačné, že Vojtěch Kotek najde nejvýraznější komediální uplatnění také ve scéně založené na dosti pitomém stereotypu, kdy Adam pro pobavení své milé i publika karikuje nepraktického šachistu stiženého vadou řeči.
Z filmu vystupuje několik momentů, které jako by do něj ani moc nepatřily, ale přitom jej povyšují nad úplně standardní lehkou podívanou. Na chvíli snímek zabrousí do podvratné intelektuální provokace, když gay Richard dostane do koupelny pro usnadnění stimulace publikaci Leni Riefenstahlové.
Pefect Days - I ženy mají své dnyČR 2011 |
Rozehrání improvizace a la Stomp v Adamově baru sice už zavání trochu snadno stravitelným komerčním klišé, ale přesto, zejména při další domácí variaci, dává nahlédnout kamsi do zajímavějšího filmu než je ten, který právě dávají.
Vývoj snímku nese dědictví původního tvaru divadelní hry, všechno do sebe nakonec musí zapadnout, dojít k hromadné katarzi, a ještě vyvrcholit pointou, která je tak chabá, že je štěstí, jak málo na ní záleží.
V nabízené směsi není žádná skutečně hořká pilulka, jen samé sladkokyselé bonbonky, jimiž si divačky (a samozřejmě i diváci) v příslušném věku mohou trochu spravit náladu. A to vlastně asi není zase tak málo, má-li člověk svůj den.
