Pestrobarvec petrklíčový: Lesbická erotika v temné hře o nadvládu

Blíže neurčené místo ve střední Evropě, snad vMaďarsku, blíže neurčená doba–mohl by to být třeba začátek 20. století. Svět, ve kterém se z jakéhosi důvodu vůbec nevyskytují muži. Vznosné, ale chátrající šlechtické sídlo obývá Cynthia, ne už mladá odbornice na motýly (odtud název filmu podle jednoho vysoce ohroženého druhu), spolu se svou milenkou Evelyn. Jejich erotické hry mají striktně určený průběh – Cynthia je nekompromisní přísná vládkyně, připravující submisivní Evelyn ponížení a útrapy dosti drsného druhu (často zmiňovaná, naštěstí nikdy přímo nepředvedená lákavá erotická pomůcka „lidský záchod“ to asi charakterizuje celkem výstižně).

Budiž včas řečeno, že britský, v Maďarsku žijící režisér Peter Strickland sáhl po pokleslých, zdánlivě lacině dráždivých kulisách svého příběhu zcela záměrně a zároveň že z těchto kulis v jeho podání vyrůstá překvapivě citlivé, jímavé sdělení. Inspirací byly režisérovi erotické filmy ze 70. let (konkrétně se hlásí k produkci Jesse Franca, jehož herečku Moniku Swinnovou tu také obsadil do vedlejší role).

Na rozdíl od oněch snímků, které měly natěšené publikum především (a vlastně jedině) vzrušovat svou proklamovanou odvahou a odhalováním erotických tajů, však Pestrobarvec petrklíčový používá erotiku a její temná zákoutí jako základní stavební materiál, ze kterého však buduje obraz, který je nakonec všechno jiné, jen ne lacině vzrušující. Vizuálně podmanivý snímek se také záměrně vyhýbá nahotě nebo explicitnímu zobrazení jakýchkoliv fyzických praktik – vše se tu děje beze studu nebo předsudků, ale zároveň jakoby za snovou, mlžnou oponou.

Být zlá je fuška

Pestrobarvec petrklíčový dává nahlédnout odvrácenou stránku erotické hry, která se stává pro své aktéry pastí. V konkrétním případě se jedná o vypjatou dominantní a submisivní roli, ale samozřejmě je možno stejný princip vztáhnout i na méně extrémní stereotypní úlohy, které lidé ve svých vztazích úporně hrají až do úplného omrzení a vyvanutí.

Sidse Babett Knudsenová jako Cynthia.

Netrvá dlouho a divák zjistí, že tím, kdo tady vládne, je ve skutečnosti Evelyn, která své ponižování po Cynthii s chorobnou naléhavostí vyžaduje. A zdánlivě tvrdá Cynthia svou roli sice sehrává s gustem, ale někdy by z ní také ráda vypadla a zažívala se svou milou prosté láskyplné souznění. Obava, že o svou mladší milenku přijde, ji však nutí hrát roli až do hořkých konců – i když i ona dokáže ve vymezeném prostoru najít prostředky ke svérázné vzpouře.

Nesoulad v očekávání obou žen, neodvratně narůstající omrzelost, Cynthiino fyzické uvadání, to vše splétá bolestnou, melancholickou atmosféru Stricklandova pozoruhodného snímku. V němž na druhé straně nechybí ani suše komické momenty, když se do patřičně naivních, ale svým způsobem dokonalých erotických představení obou aktérek čím dál častěji vkrádají dojemně lidská selhání nebo přízemní komplikace, které celou hru shodí a znehodnotí.

V prvotní zamýšlené verzi filmu se mimochodem podle režiséra nevyskytovali žádní motýli ani jiný hmyz. Zařadit je tam byl každopádně šťastný nápad – jako přidanou metaforu křehkosti a nejistoty, zda to, co se uloží k nevyhnutelnému zimnímu spánku, může ještě znovu ožít. Definitivní odpověď ve filmu nezazní: tak sadistický přece jen není.