Zákon Helena je pro Petru Nesvačilovou v celovečerní stopáži (její film trvá 78 minut) debutem. Vznikal podle vyjádření režisérky čtyři roky. Titulní ženou je policistka Helena Kahnová, která spolu s kolegou Tomášem Gregorem v minulém desetiletí rozprášila loupežnou a vraždící strukturu zvanou Berdychův gang, do níž byli aktivně zapojeni i někteří policisté, mimo jiné přímí spolupracovníci Kahnové a Gregora.
Nesvačilová původně zamýšlela natočit portrét Kahnové, ale jak do problematiky pronikala, zjišťovala, že chce a potřebuje poznat lidi, s nimiž se Kahnová utkala. Tak se dostala k některým mužům, kteří příslušeli do sítě zvané Berdychův gang, včetně Davida Berdycha (* 1973), podle něhož bylo toto uskupení pojmenováno.
Policistka Helena Kahnová a její kolega Tomáš Gregor ve filmu Zákon Helena.
V konečném sestřihu tihle pánové zabírají vlastně více prostoru než Helena Kahnová a snímek je o něco větším dílem sondou do uvažování jistých ranařů než profilem policistky, která se nenechala uplatit a zastrašit. Tím se ovšem ukazuje být nepřesný název Zákon Helena, neboť snímek nestojí na analýze toho, jak s principy, jimiž se paní Kahnová řídí, je či není těžké žít a pracovat, nýbrž se štěpí do kolektivního portrétu několika chlapů, kteří měli značné potíže se zákonem, a ženy, jež jim šlápla na kuří oka, ale nedočkala se za to ze strany zaměstnavatele, tedy státu, potažmo Policie ČR, valného vděku. Protože jednorázová prémie deset tisíc k platu a povýšení na majorku, o něž vzápětí kvůli reformě služebního zákona přišla, asi není úplně adekvátní odměna za sedm let práce na případech, v nichž úhrnem létaly stamiliony, ne-li víc.
Ty jsi tak odvážná holka
Na začátku svého snímku jde režisérka setmělou pražskou ulicí a ve zvukové stopě se řečnicky táže, kam se to vlastně dostala, do čeho díky filmu nahlédla. Vstupujeme s ní, symbolicky, do krajin, které nejsou pro řádně žijícího smrtelníka prakticky viditelné. Na konci dokumentu opět hledíme na režisérku kráčející, tentokrát denní, ulicí; rozumíme tomu tak, že vystoupila z onoho polosvěta, který si k sobě nechala kvůli Zákonu Helenapřijít.
Fotogenická Nesvačilová, živící se i jako herečka, nemá problém stát ani za kamerou, ani před kamerou. Mohlo by se říci, že je to téměř ideální průprava pro autorský dokument, vyznačující se tím, že tvůrce do obrazu často „leze“, hovoří s postavami a jeho otázky ve filmu zůstávají, také vyvolává určité situace, které mají obnažit zkoumaný jev, povahu či pozici snímaného člověka a podobně.
„Lekla jsem se, jak mě to bavilo,“ přiznává režisérka po návštěvě střelnice, kde ji Kája učil ovládat zbraň..
Nesvačilová se však před kamerou vyskytuje tak často, že její film se dá vnímat i jako osobní výpověď o tom, kterak dokument Zákon Helena vznikal, co při něm režisérka zažívala, jak se postupně blíž a blíž seznamovala s tématem a prostředím. To by bylo v pořádku, kdyby ovšem snímek byl postaven právě a jen takto, jako osobní cesta do polosvěta, do temnot, o nichž je někdy lepší snad ani nevědět. Jenže Zákon Helena není ani sebezpytem, ani investigací, ani portrétem (Heleny Kahnové) – je tím vším a zároveň ničím. Projevuje se to tak, že jeho stopáž působí naddimenzovaně, že v něm tečou plonkové minuty, ale přitom leccos zůstalo nedopovězeno nebo nebylo vůbec nakousnuto.
Autorský dokument vyžaduje sebevědomí včetně určité dávky exhibicionismu a drzosti, zvědavost a zvídavost, ale také – Zákon Helena to ukazuje s názorností téměř pedagogickou – (sebe)kritičnost, (sebe)reflexi, soudnost, rozlišovací schopnost, vkus; právě tyto vlastnosti Nesvačilová projevuje ve svém přístupu někdy nedostatečně, někdy dokonce vůbec. S Davidem Berdychem vstoupila nejprve do písemného kontaktu. Určitě něco vypovídá, když Berdych filmařce píše, že čte za mřížemi Dantovu Božskou komedii a že jej více oslovuje část Peklo než zbylé dvě části (Očistec a Ráj). Jenže když cituje z dopisů slova, v nichž se vězeň lichotivě vyjadřuje na režisérčinu adresu, působí to trapně („Ahoj Petro, děkuju za dopis. A každopádně ti musím říci, že jsi hodně odvážná holka. Pereš se se skiny, jezdíš do tak nebezpečných míst, jako je Izrael a Palestina, a do toho si dopisuješ s druhým nejslavnějším českým vězněm, což jsem já – po Kajínkovi.“).
Možná jsou některé úsměvy režisérky vůči zločincům a téměř koketerie s nimi vyvolány strachem a rozpaky, to lze lidsky pochopit. Ovšem když tyto její výrazy a gesta hrají v obraze, dostává to jiný, i nezamýšlený rozměr: působí to dosti zvláštně, jako neprofesionální stírání hranic (a nabízejí se pak poznámky a výklady, u nichž by se dala využít i psychoanalytická terminologie).
David Berdych čeká na výrok předsedy soudu. Z filmu Zákon Helena
Policistka Kahnová si s Davidem Berdychem tyká, před kamerou zajdou spolu i do restaurace na víno, hezky si povídají, policistka se na propuštěného usmívá a ukazuje mu na mobilu pejsky, které paní Helena chová, cvičí a miluje. Třeba je takovýhle vztah mezi policistou a zločincem ne úplně výjimečný, nevím, čekal bych však vysvětlení, tahle „samozřejmost“ vyvolává otázky a pochyby. U některých zpovídaných, například u ranaře, jemuž se říká Samopalník, nebo u Káji z Chebu, není jasné, čím se živí, když s opovržením hovoří o výšce platů běžných pracujících a současně tvrdí, že zločinectví je pro ně minulostí. (Kája čili Karel Pavlík už je zase ve vězení, sdělila v minulých dnech režisérka v jednom interview.) Naprosto plané jsou sekvence okolo 31. minuty, kdy Kahnová, zrovna působící u dopravní policie, s kolegy měří rychlost radarem; koukáme na silnici s jedoucími vozy a najednou se kdosi, mužský hlas, vyptává na Berdycha, asi kolega policista. Zmatené.
Nejcennější na dokumentu Zákon Helena je náhled do uvažování mužů, kteří se vydali cestou velkých rychlých peněžních sklizní bez ohledu na zákonnost a způsobenou fyzickou a psychickou bolest druhým lidem. Základním argumentem a omluvou pro ně je, že ti, koho okrádali (a bili, někdy i zabili), beztak nenabyli své peníze a prostředky legálně, tak o co jde, když se jim to vezme, že... Pokání nebo lítost se tady nekonají, i když slova o dobru a zlu či o duchovní cestě vypouštějí tihle ostří hoši, alespoň na kameru, s frekvencí téměř kněze.
Co vy nám budete povídat!
Autorský dokument je pro značnou část dnešních tuzemských dokumentaristů mezi řekněme pětadvacítkou a pětačtyřicítkou zaklínadlem, jímž si sami před sebou i před publikem obhájí téměř vše. Jde v tuzemských podmínkách o – stručně a zjednodušeně řečeno – vachkovskou školu, o tvůrce prošlé pedagogickým vedením filmaře Karla Vachka (* 1940) na pražské FAMU. Vachek je charismatická osobnost, která narušila, odklonila tuzemský dokument od observačního a pozitivistického či lyrizujícího sběru a podání materiálu, typického pro hlavní proud předlistopadového českého dokumentarismu.
Vachkovský přístup je kritický, neiluzorní, nezastíraně interpretující, nejednou přímo intervenující a aranžující. Demaskuje tím „pravdivost“ dokumentu, jeho zdánlivě objektivní zprostředkování reality, jemuž u profesionálně odvedených observačních děl není těžké podlehnout. Vachkovský dokument se programově táže a aktivně, až aktivisticky se probourává ke smyslu události, procesu, fenoménu. K tomu je však potřeba dvě nesnadno skloubitelné lidské a tvůrčí vlastnosti: neopotřebovanou vnímavost a zralost. Absence jednoho či druhého se pak nahrazuje namachrovaností, blazeovaností, narcismem, pýchou, konkrétněji pak třeba lacinými paralelami či neználkovstvím, kdy se filmař nechá popisovat na způsob tabuly rasy.
Filmový kritik Antonín Tesař se na internetových stránkách časopisu A2 ohlíží za letošní sekcí Česká radost na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a píše mimo jiné: „Pojem ,autorský dokument‘ u nás po roce 2000 umožnil etablovat linii filmů přinášejících alternativní kreativní přístupy k dokumentárnímu formátu. Soudě podle letošní soutěžní sekce Jihlavy se ale zdá, že by česká dokumentaristika potřebovala nějaký další, alternativnější formát. Z autorského dokumentu se totiž stává velmi pohodlná šablona pro snímky natáčené sice s velkým osobním nasazením, ale často také s velmi malým odstupem nebo snahou o komplexnější prohledání daného tématu. (...) Autorský dokument má v českém prostředí dlouhodobě svou důležitost jako značka, která signalizuje, že tvůrci budou ke zpracovávané látce přistupovat netypickým způsobem. V letošním roce ale jako by ustrnula do jasného a vlastně nepříliš atraktivního modelu dokumentaristů – celebrit, kteří prezentují především sami sebe a svůj pohled na věc.“
Nelze než citovaná slova vztáhnout i na snímek Zákon Helena.
 |
