Dokřičet a dodýchat. Petra Klabouchová vydala nový román U severní zdi

Tou autorkou je Petra Klabouchová, ročník 1980, rodačka z Prachatic; vystudovaná novinářka, promotérka rockových kapel, pendlující mezi Moravou, Itálií a Spojenými státy americkými. Knížek napsala za poslední dekádu sice víc, ale ty dvě zmíněné jsou jiná liga než předchozí psaní o upírech, kubánských pomerančích nebo zlatém faraonovi.

Hororová Šumava: Vědci, kteří se nikdy nevrátili, a zamlčovaný koncentrák. Spisovatelka vytahuje děsy ze svého rodiště

Vyšší liga. Už o Pramenech Vltavy se psalo jako o detektivce a tenhle žánr vytahuje autorka jako pádnou kartu i u své novinky. Jenže číst víc než třísetstránkovou prózu U severní zdi jako detektivku čili žánr vlastně jednorozměrný, trochu banální a snadno spočitatelný, by byla škoda – dost velká škoda.

Tato kniha zpracovává nesmírně náročné téma. Náročné jednak pro značnou emoční nálož, jednak pro mizivé stopy, které po téhle mnohaleté a vrstevnaté kauze zůstaly ve zdejších dějinách. Jak napovídá titul, jde o „severní zeď“ – severní zeď hřbitova v Praze-Ďáblicích, kam byly po osmačtyřicátém sváženy trosky zmučených těl těch, kdo se znelíbili výkonné moci nově instalovaného režimu.

Šlo hlavně o ženy. A ještě spíš o jejich děti. Narozené v těch nejotřesnějších možných podmínkách: ve stalinistickém kriminále. Některé pobyly na tomhle světě den, jiné týden, dva týdny. Zájem na jejich životě byl nulový. Byl to přece zdegenerovaný sociální materiál, proradné svinstvo, co mělo vinu vepsanou rovnou v genech.

A tak s těmi novorozenci bachaři a bachařky nakládali podle toho: sebrali mimino matce hned po porodu – a nechali je za nejbližší zdí, aby to bylo pěkně slyšet, dokřičet a dodýchat v děsivé samotě a opuštění na ledové podlaze. Pak zbylo mrtvoly odvézt a potrestat je ještě jednou, po smrti. Většina jich skončila v anonymních šachtách, kam je odpovědní pracovníci nasypali – jako ten nejsprostší odpad.

Tady ve čtenáři okamžitě rezonují paralely. A kmitají emoce. Tuhle praxi si přece přisvojili vykonavatelé „konečného řešení židovské otázky“ za druhé války; tuhle praxi si přece už druhým rokem přisvojuje ruská genocidní mašinerie, co si paranoidně usmyslila „vyčistit“ Ukrajinu. Takže čtenář je okamžitě vtažený do hry, hrne se mu tělem vztek a nesouhlas.

Klabouchová jako by s touhle odezvou počítala, takže do příběhu inkorporovala „muže s dírou v srdci“, prototypického mstitele, trochu mysticky, nadoblačně vyladěného jedince, který vezme spravedlnost do svých rukou. Když nekoná stát, musí konat konkrétní člověk. Trochu to připomíná Pravomila Raichla, co vytáhl na stará kolena ztrestat zlovolného prokurátora Vaše.

Jenže zatímco Raichl nepochodil a zradilo ho nakonec vlastní srdce, „muž s dírou v srdci“ odplácí za jeden „promlčený“ zločin za druhým. A tady kmitají emoce znovu: týrat a zavraždit člověka pro půlstoletí starou vinu? Mátožnou nešťastnici v domově důchodců? Klabouchová odpovídá jasně. A čtenář ji chápe. Když to nevyšlo v reálu, ať se podaří aspoň ve fikčním světě.

To opravdu nebyly

Petra Klabouchová napsala román na věčné i aktuální téma. O tom, jak lehce propustná je hranice mezi normálem a šíleným vychýlením člověka, kterého prožrala skrznaskrz ideologie – a který ochotně vymění svou lidskost za službu patologické, aberované vizi. O tom, jak nerado a nedostatečně se na tohle kolektivní šílenství, které drželo pod krkem zdejší společnost po osmačtyřicátém, vzpomíná, jak mizivá byla vůle po devětaosmdesátém roce některé z nejbrutálnějších kauz vůbec otvírat.

Ale Klabouchová je především spisovatelka, politický akcent drží na uzdě. Jako spisovatelka pak prokazuje maximální schopnosti: jak obecně řemeslné, pokud jde o celkovou výstavbu textu, modelaci jednotlivých figur, průběžné sycení atmosféry příběhu – tak výkres konkrétních situací, záběrů, obrazů. Někdy scuknutých do intenzivního souvětí, odstavce. Třeba setkání čerstvě uvězněné a vyjukané mladé malířky se starší vězeňkyní, které v kriminálu zavraždili dvojčata. Nebo věty, jež vlastně knihu uzavírají. Tohle postskriptum, kdy se autorka vydá k „severní zdi“ osobně a potká tam možná předobraz svého románového mstitele, stojí za citaci komplet:

„Když si podáme ruku na rozloučenou, starý muž se unaveně usměje a zašeptá do hřbitovního ticha: ,Já vím, že vám bude dnes spousta lidí říkat, že to tenkrát nebylo zas až tak zlý. Že obyčejný člověk se měl dobře. Zlatý, dobrý časy. Ale to nebyly. To opravdu nebyly. Byly…’ nedořekne. Jen zvedne blíž k mým očím vyzáblou stařeckou paži. Má na ní husí kůži.“ Žádná detektivka. Ale horor. Brutální, neslitovný horor. A samozřejmě ještě něco, možná to hlavní: memento. Memento mori.