Slyšel jsem o tom pasteveckém kraji, který býval nejchudší a nejzaostalejší oblastí českých zemí, legendy. Ale až tam jsem pochopil, co mínil profesor Karel Plicka, když napsal: "Písně z horské přírody zpívají nejčastěji děvčata hlasem ideálně rovným, jasným, kovově zvučným. Taková disposice hlasová propůjčuje písni neobyčejnou nosnost do dálky." Aneb, jak mu to vyložilo jedno z těch děvčat: "Tak bych si spívala, by hory hučaly, by sa ponad vrchy buky rozvíjaly."
Opakem horského (zblízka prý velmi drsného) projevu byly táhlé rovinné nápěvy z jižní a jihovýchodní Moravy. "Zpívají je mládenci za večera i za noci, když se toulají vsí," uvádí Plicka. "Nelze popsati, jak působí tyto písně doma, na dědině. Bývalo mi jedinou odměnou za sběratelské svízele poslechnout si takové zpívající šuhaje nebo noční pastevce koní, když jsem na rovinách pod Karpatami trávíval s nimi nejednu noc do svítání. To už nebyl hlas lidí – zpívala dálka, zpívala letní noc, zpívala široká východní step bez konce."
Od chalupy k chalupě
Ona nehledanost, jednání vzešlé z logiky věci, se pak projevovaly i ve výběru skladeb. "Dědinský člověk nezná zpěv pro zpěv jako my, nezpívá pro své chvilkové rozptýlení jako lidé ve městě, ale z vnitřní potřeby, pro nějaký vážný cíl. Nevolí libovolnou, zvlášť ,pěknou‘ píseň, ale jen tu, kterou nejlépe vyjádří právě prožívaný duševní stav, který je nejbližší citovému vzrušení, z něhož píseň kdysi vytryskla."
Sběr písní, a obzvlášť na Kopanicích, měl však i stinnou stránku, o níž víme z vyprávění Joži Černíka. Ne náhodou folklorista děkuje především svým nohám. "Vzpomínám, jak za vedra letního, kdy potoky a řeky vysychaly, bylo mi často pracně, těžko blouditi do únavy od chalupy k chalupě, jen abych něco získal." O nutnosti uplácet nedůvěřivé Kopaničáře (mimochodem vyhlášené alkoholiky) a utíkat před nimi, když nebyli v nejlepším rozpoložení, nemluvě.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: O múze, které neporučíš |
