Zde uslyšel harfeníka, jenž z hlavy improvizoval celé kusy skladatelovy opery Figarova svatba. Mozart ho prý pozval do svého pokoje v Thunovském paláci, kde mu na klavír přehrál krátký motiv, který ho právě napadl.
Harfeník, z něhož se vyklubal oblíbený pouliční umělec Hofmann, zvaný Copánek (podle jeho staromódního copu), na něj ihned vymyslel variaci a rozvedl ho tak, že milý Wolfgang nestačil koukat. Podle jiné verze Mozart harfeníkovi složil a věnoval hned dva kusy, pochod a gavotu, které si Hofmann nikdy nezapsal do not, aby mu je jiní hudebníci neukradli.
Dvořákovská tancovačka
Podobně stvořil při své návštěvě Prahy v lednu 1829 třináctitaktovou kytarovou skladbičku slavný Niccolo Paganini. Čechové si ji vůbec nezasloužili. Nemocného virtuosa po každém vystoupení haněli, závistivé tuzemské houslisty nevyjímaje. Tvůrčí duch si však nedal poručit. Vybledlý list s titulem Scala obliqua e contraria per chitarra od té doby patří k nejvzácnějším položkám hudebního archivu Národního muzea.
A popusdit uzdu své múze neváhal ani Antonín Dvořák, když v 60. letech 19. století psával na počkání drobné skladby svému příteli, veltruskému učiteli a muzikantovi Bendovi. Třeba tu posvícenskou polku, která tiskem nevyšla, zato však ještě dlouho kolovala po hospodách v ručních opisech, dokud kapely na tancovačkách i ty dokonale neopotřebovaly.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Nevidím hudbu, neslyším hudbu |
