Stalo se, jak řekl. Načež páter Vorel odložil prázdný šálek na stůl a vsadil se, že k této básni složí melodii dříve, než Krasoslav vykouří svůj doutník. Samozřejmě i on daný úkol stihl vyplnit, a tak prý vznikla známá obrozenecká píseň, začínající slovy: „Nad Berounkou pod Tetínem růže již se červená, vedle stráně tam s vojínem dlí panenka blažená…“
I když to asi není pravda, ponechte mi tu iluzi, že 19. století u nás nebylo jen plné planého vlastenčení, ale že v něm lidé také – skryti za tabákovým dýmem, hustým tak, že by se dal krájet – uzavírali podobné chestertonovské sázky.
Hudba a poezie totiž své malé legendy potřebuje. Proto když například skladatel Antonio Carlos Jobim a textař Vinicius de Moraes přišli s dodnes populární Dívkou z Ipanemy, rovněž světu neprozradili, že si ji vycucali z prstu doma u piana. Naopak – ochotně v posluchačích živili sladkou představu, že je spontánně napadla při pohledu na mladou dámu, která ladně proplula kolem jejich oblíbeného baru.
Snad jsou moudřejší ti, co odhlížejí od profilu autora a zajímají se jen o samotné dílo. Ale ruku na srdce: co by nám dnes písnička o Tetínu říkala, nebýt té nádherné historky s doutníkem a kafem?
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Král houslistů, slavný Pagynanny |
