Písmo vonící benzinem. Squadron prošel vzdušným soubojem a úspěšně se vrátil na zem

Na celkem 280 stranách se tu představují osudy vojenských pilotů Aloise Vašátka, Miroslava Štandery a Jana Tvrdíka. První dva sloužili u RAF za druhé světové války, třetí létá dnes v gripenech a jako letecký akrobat u Flying Bulls Aerobatics Team. Knihu doprovázejí jak historické fotografie Ladislava Sitenského, tak ty současné z vojenské letecké základny v Čáslavi Vojtěcha Veškrny. Co je ale nejdůležitější – vznikla jako takzvaný specimen book, tedy vzorník písma pro nový font Squadron inspirovaný estetikou letců RAF, který navrhl grafický designér a typograf Jan Matoušek.

Jak se designér dostane zrovna k pilotům z druhé světové války? „Pomyslným zážehem motoru byl raritní dokument o československých perutích ve Velké Británii z roku 1942. Ten zachycuje život perutě, úsměvy letců a jejich předletovou přípravu,“ popisuje Matoušek. „V několika vteřinách se v dokumentu objeví zřetelný geometrický nápis Squadron. V tom roztřeseném a zrychleném filmu působí nápis až podivuhodně jasně a stabilně. Doslova jsem jeho síle propadl.“

Z FAMU ke gripenům

Matoušek se poté začal o letce zajímat, studoval dobové tiskoviny, manuály ke spitfirům a letové deníky. Později objevil Sitenského fotografie, které digitalizoval. „V ten moment se z inspirací a rešerší stal obsah a já věděl, že mám co do činění s velkou skládankou, kterou je třeba kousek po kousku sestavit ve smysluplný celek,“ vysvětluje. Navrhl písmo Squadron, jež bylo posléze použito v reedici Sitenského knihy Peruť 312 a nejnověji na pomníku T. G. Masaryka v Poslanecké sněmovně. Jen pro upřesnění – squadron znamená česky peruť, ta se u Britů dělila na letky (flights), více perutí pak tvořily křídlo (wing).

Vojtěch Veškrna fotografuje letectví už delší dobu, kromě Squadronu se tomuto tématu věnoval v autorské knize My Air Force book a v publikaci Letec Otto Hanzlíček Matěje Hanauera. Ke stíhacím pilotům ho přivedla diplomová práce na FAMU, díky ní se dostal na leteckou základnu v Čáslavi. Veškrnova čáslavská série a Matouškův letecký font začaly vznikat simultánně nezávisle na sobě, což podle Matouška tvoří specifické kouzlo věci. Až posléze zjistili, že se Veškrnovy snímky podobají Sitenského fotografiím, že zachycují totožné situace, jen ve dvou časových rovinách.

Pilot stříbrotepec

Síla Squadronu nespočívá jen ve výrazných fotografiích, ale také v životních příbězích jednotlivých letců. Osud Miroslava Štandery by mohl ilustrovat překotné dějiny dvacátého století. Narodil se v roce 1918 v Praze, v Československu se stihl ještě zaškolit na stíhače, v roce 1939 utekl přes Polsko do Francie, kde nastoupil k cizinecké legii a poté k francouzskému letectvu. Byl sestřelen a padl do německého zajetí. Ještě ten den se mu ze zajateckého tábora podařilo uprchnout a posléze odplout z Francie do Velké Británie. Po karanténě sloužil na několika základnách, jako stíhač bránil například Liverpool před německým bombardováním, bojoval nad západní Evropou.

Po válce se vrátil do Československa, o rok později byl opět v Anglii na přeškolení pro novou techniku. Únor 1948 ho zastihl v hodnosti kapitána na základně v Plzni, odkud byl přeložen na Slovensko. V březnu 1949 byl z armády propuštěn, našel si práci ve sběrných surovinách v Plzni. Krátce poté ho komunisté ze země vyhnali definitivně. Ještě v německém utečeneckém táboře požádal o znovupřijetí k RAF. V Anglii pracoval v pilotním doškolovacím kurzu, u navigátorů a jako pomocník správce letiště. V roce 1955 odešel do výslužby, následně vystřídal řadu zaměstnání, jednu dobu v Londýně provozoval stříbrotepeckou dílnu. Když v roce 1983 odešel do důchodu, přestěhoval se do bavorského Kaltenbrunnu, v roce 1995 se vrátil do Plzně. I přes svůj pokročilý věk stále létal, zemřel v roce 2014 v hodnosti brigádního generála ve výslužbě.

Bez oholení nebude snídaně

Služba u letectva byla tvrdá a ne vždy se dařila. V roce 1940 byl Štandera ještě ve Francii v jedné z bitev vážně zraněn, když ho zezadu sestřelil německý messerschmitt. „Já nejdřív vůbec nic neviděl. Najednou jsem ale za sebou uslyšel ránu, ale dřív, než jsem stačil zjistit, co se stalo, najednou vidím, jak po nás jdou ,stodevítky‘. Nebe bylo rázem plné divoce manévrujících letounů. Dělám, co umím, ale vtom najednou vidím, že skoro nemám benzin. Prostřelili mi nádrž. Musel jsem rychle pryč a dolů,“ vzpomínal Štandera po letech na dění nad městem Épernay. „Nasadil jsem k nouzovému přistání na poli poblíž nějakého velkého města a vypnul zapalování. Podvozek jsem nechal zavřený a už se zdálo, že mi přistání ,na břicho‘ vyjde. Přepočítal jsem se. Po poměrně prudkém nárazu na zem jsem po břiše jel několik metrů. Pak se sice Morane skoro zastavil, ale vzápětí se ještě překlopil po čumáku a křídle a skončil na zádech.“ Štandera nehodu odnesl naraženou páteří, zachránil jej další český letec, který přistál vedle něj.

Pobyt v armádě s sebou ale přinášel i vtipné momenty. Například u britského letectva se kromě disciplíny a výcviku dbalo na zevnějšek. Kdo se ráno neoholil, ten nedostal snídani, kdo neměl vyčištěné boty a knoflíky, nemohl na vycházku. Zato měli letci k dispozici horkou vodu po celý den, prostorné umývárny a dostatek sprch. K ruce byl také krejčí, který každému upravil uniformu na míru. A na Štědrý den u Britů panoval zvyk, že mužstvo při slavnostním obědě obsluhovali důstojníci.

Odvaha, láska a svoboda

Štandera byl shodou okolností stejně jako Matoušek vyučený typograf, oba muži se v roce 2014 seznámili. „Setkání s ním považuji za životní zážitek, který mi propojil minulost a současnost v jeden okamžik,“ líčí Matoušek. Za fontem Squadron tak podle něj stojí silný příběh – geometrické tvarování a linie písmových znaků mají odrážet hodnoty, jako je odvaha, láska a svoboda.

Pět let nato pro Squadron vznikl rozhovor s armádním pilotem Janem Tvrdíkem, který slouží u nadzvukových stíhaček v Čáslavi. Přes česká letadla Albatros a Alca se dostal ke gripenům. Československé letce v RAF bere jako vzor pro další generace, protože neváhali podstoupit oběť a opustit své rodiny, aby bojovali za svou zemi v zahraničí. „Ukázali nám, jak morálně, lidsky a vlastenecky se dá chovat ve vypjatých situacích. Jsou nám příkladem, jak se zachovat a bránit svou zem, a to třeba i zvenku, když to nejde jinak,“ uvádí v knize. Zároveň vysvětluje, proč by podle něj dnes Česko neobstálo bez nadzvukových stíhaček. Pokud by se jednotka zrušila, přišli bychom nejen o nadzvukové bojové letouny, ale také o školu, know-how a taktiku, která se na proudových letadlech trénuje v rámci NATO.

V publikaci se často mluví o sepětí člověka a bojového stroje, ať už jde o mladého muže zaklíněného v kokpitu stroje, který je v tu chvíli střelou letící po obloze, jak píše v předmluvě Squadronu Vladimir 518, nebo o „lásce číslo jedna“, kterou by měl ke své zbrani napříč profesemi cítit podle Tvrdíka každý voják. Podobně je to prý i s písmem. Aby fungovalo, musí stejně jako letoun splňovat designové nároky a zároveň být funkční. „Pokud letoun nefunguje, tak neletí. Pokud nefunguje písmo, tak si nic nepřečtete,“ míní Matoušek. Knihu považuje za ideální formát, jak do jednoho média skloubit typografii s fotografií a historií. „Squadron funguje jako nástroj, jehož pomocí lze nahlížet a interpretovat minulost a současnost. Oboje si totiž všichni neustále vnitřně vytváříme a pojmenováváme. Je to kreativní proces, kterým každý ovlivňujeme a tvarujeme svět kolem sebe.“

A když už jsme u letadel, proletěl se Matoušek v gripenu? Prý ne, protože místo ve stíhačce přenechal své knize. V únoru tak Squadron strávil ve vzduchu ve vysoké rychlosti dvě hodiny, prošel vzdušným soubojem a vrátil se v pořádku zpátky na zem.