„Jsem profesionální improvizátor a hledač nových příležitostí,“ říká Merta, který píše knihy, články a eseje a ve vlastním nakladatelství vydává publikace a hudbu.
Píše také scénáře, točí dokumentární filmy, hraje na loutnu, vystupuje se souborem Mišpacha nebo s Janou Lewitovou a nahrává sefardské písně i moravské balady. Dělá scénickou a filmovou hudbu a píše náměty animovaných filmů.
Hudba v jeho tvorbě zaujímá zvláštní místo: „Mě hudba nadnáší. Je to, jako když plavete ve vodě a někdo vám podstrčí křídla. Taková ta, co mívají andělé... Píseň a poezie patří k jedněm z mála spontánních činností, které nám ještě zbyly.“ Společně s Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem a dalšími kolegy ze sdružení Šafrán si Merta v sedmdesátých letech získal publikum hlavně zlidovělými protestsongy: „Byli jsme cosi jako razící četa. Očekávali jsme, že nás ve svých aktivitách bude následovat spousta dalších lidí, nejen s kytarami.“
Normalizační ťafka
Sám je autorem prvního českého „moderního“ písničkářského alba Ballades de Prague, které natočil v Paříži v roce 1968. Po návratu dostal první normalizační ťafku, jeho druhé album už nevyšlo. Se Šafránem pořádali koncerty, nahráli desku, ale ani ta se nedostala na pulty.
V Karlínském Fóru zahrají s Michalem Prokopem i Merta a Dragoun |
Spor Třešňáka a Hutky s režimem se vyhrocoval a skončil jejich nedobrovolným exilem. Mertovi se podařilo vydat sólovou desku s názvem P. S. v roce 1978. Jinak se průběžně setkával se zákazem činnosti, další desku mu Panton vydal teprve před listopadem 1989. Ve druhé polovině osmdesátých let se Merta stal jednou z nejpopulárnějších osobností folkového hnutí.
Kytarista samouk
Tento podle mnohých kytarový virtuos je přitom téměř samoukem, výuku na lidové škole umění nevydržel dlouho. Ale později prý v Anglii přišel na to, že se dá hrát i jinak.
Skládat vlastní písně začal již za studií architektury na ČVUT (absolvoval v roce 1971). Narodil se 20. ledna 1946 v Praze, jeho otec Augustin Merta byl válečným veteránem z druhé světové války, po válce hrál divadlo, na housle a maloval.
Merta se později rozhodl studovat FAMU, natočil cosi jako experiment, který zaujal, a přijali ho. Absolvoval v roce 1976 adaptací povídky Oty Pavla Smrt krásných srnců.
Film pokoušel i jako skladatel filmové hudby, scenárista (podle jeho předlohy natočil Jaromil Jireš Operu ve vinici), i režisér animované pohádky - podle Werichova Fimfára vznikl František Nebojsa.
V době zákazů vystupování hrál Merta v divadle Viola, asistoval v Realistickém divadle, vystupoval se skupinou Mišpacha, interpretující židovský folklor. V roce 1986 mu byla udělena Zlatá porta za zásluhy o rozvoj folku. Také překládal angloamerické básníky a písničkáře, pokoušel se o prózu, organizoval hudební happeningy, zhudebňoval poezii.
Na balkoně Melantrichu
A v listopadu 1989 hrál z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze statisícům demonstrantů. Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli sdružení Šafrán obnovit, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem.
Merta si v roce 1991 založil nakladatelství ARTeM. Koncertuje, učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU.
„Mou životní výhrou byla zvláštní kombinace umíněnosti, cílevědomosti, lemplovství a zvědavosti,“ říká tvůrce, který se v roce 2002 se podílel na hudbě pro film Fimfárum Jana Wericha.
K jeho novějším albům patří Filmy v hlavě (2004), Domilováno (2013) a Imagena (2014). V roce 2013 vydalo nakladatelství Galén kompletní vydání jeho písňových textů. Na téměř tisíci stranách představuje zpívanou poezii jednoho ze zakladatelů českého městského písničkářství.
