Čtvrtek 27. ledna 2022, svátek má Ingrid
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Písničkářovy mamutí memoáry mají dvě a půl hodiny stopáže

Kultura

  8:00
Stephin Merritt, kapelník The Magnetic Fields, oslavil padesátiny svérázně a pracně. Natočil autobiografii v padesáti písních.

Hudebník Stephin Merritt. foto: Nonesuch

Sympaticky hyperaktivní americký písničkář Stephin Merritt se rozhodl napsat ke každému ze svých padesáti prožitých roků jednu píseň a všechny je nahrál se skupinou The Magnetic Fields na album 50 Song Memoir. Vydat dvouapůlhodinové pásmo nových skladeb, rozčleněné na pět disků, není v populární hudbě zrovna běžný počin. Ještě vzácnější je fakt, že titul nevyznívá megalomansky.

Ostatně Merritt už ve vytváření rozsáhlých koncepčních nahrávek obstál. Zdařilý komplet 69 Love Songs z roku 1999 („to není album o lásce, ale o milostných písních, což nemá s láskou vůbec nic společného,“ jak tehdy vysvětlil), byl ještě trochu rozmáchlejší. A invence má umělec na rozdávání.

V textech vystihuje Merritt reálie svého života či představu o náladě příslušného roku. Nemá-li ještě vzpomínky, jako v případě úvodní písně ’66: Wonder Where I’m From („U Sv. Tomáše se poflakují praštění beatnici / na lodičce plovoucí v rumu / pocházím snad odtud?“), filozofuje autor, který nikdy nepoznal svého otce, o vlastním původu. Probírá se dětstvím, pamatuje na „kocoura jménem Dionýsos, co mě nenáviděl a škrábal, ale já ho miloval“, na řadu milenců matky, první srážku s nočním životem New Yorku, vztahy, vyrovnávání se s depresemi.

Rok, kdy zemřela hudba. V 53 letech odešel legendární zpěvák George Michael

Ač by se to nabízelo, hudebník se většinou nesnaží stylizovat zvuk písní do příslušné doby. Slyšíme osobitý sound kapely The Magnetic Fields. Ale občas využil i hudební asociace. V textu psychedelické ’70: They’re Killing Children Over There zpracovává zmatení mrňouska, kterého vzala máma na koncert Jefferson Airplane, a jeho zděšení z nepochopené věty „zabíjejí tam děti“, vyslovené tehdy zpěvačkou Grace Slickovou na protest proti válce ve Vietnamu. Přidává i nemilosrdné hodnocení po letech: „Teď už jsou všichni tlustí a samolibí, pořádný protest už jsem neslyšel léta.“ Hustle 76 zase v druhém plánu, hudebními prostředky, tematizuje překlopení hudební módy od „dinosauřího“ rocku k diskotékové muzice. Za písně How To Play The Synthesizer (Jak hrát na syntezátor), zasazené do roku 1981, nebo ’97: Eurodisco Trio hovoří samotné názvy.

Určitému stereotypu se v tak velkém počtu písní napsaných za relativně krátkou dobu dvou let (autorovi je v době vydání dvaapadesát, úkol mu chvilku zabral) se Merritt nevyhnul. Každý autor má oblíbené posloupnosti akordů, charakteristické vedení melodie, rukopis. Není divu, že se některé mustry podobají. Autor si ovšem nebezpečí jednotvárnosti uvědomoval a odlišil sound písní přizváním hostů. Vedle ustálené pětice The Magnetic Fields přispěli Christopher Ewen, hrající i na tak nezvyklé nástroje jako indonéský angklung, jakýsi „bambusofon“ příbuzný xylofonu, tubista Johnny Blood nebo Pinky Weitzman, obsluhující krom violy a violinofonu (tzv. Strohovy housle s plechovou troubou coby ozvučnicí) třeba pilu. Koproducent Thomas Bartlett alias Doveman, známý spoluprací s The National, Norah Jonesovou, Glenem Hansardem a Markétou Irglovou, se postaral o archaické syntezátory i současnou elektroniku.

Samotný Merritt střídá celou kupu instrumentů, krom kytary a kláves ukulele, cimbálek, xylofon, zvonkohru. Prý jich využil více než stovku, ale myslí tím i nejrůznější tipy syntezátorů a bicích automatů. Akustický zvuk se prolíná s elektrickým, udělátka vytvořená na koleně se potkávají se strojovou přesností sekvencerů.

Žádný otravný sebezpyt

Některé memoáry neboli umělcovo nimrání se ve vlastní osobě mohou vyznít pěkně otravně. V případě Merrittových vzpomínek to naštěstí nehrozí. Zpěvák podmanivě hlubokého hlasu ví, že publikum se vesměs nezajímá o jeho nitro, ale chce se ztotožnit. A bavit. Merritt nabízí ztotožnění a jeho indie pop je chytlavý a zábavný. Pětialbum lze navzdory dlouhé stopáži přeposlouchat „jedním dechem“. Merritt neztratil ani dar sebeironie. Miniaturu ’96: I’m Sad! (Jsem smutný!) podal s tak přehnaným patosem, že se musíte smát. A zamyslet se, zda jsou i všechny vaše smutky tak vážné. Komika veršů „Jsem smutný! To kvůli tobě! Jsi tak špatný! Ty hrubiáne!“ sice lépe vynikne v angličtině díky záměrnému veršotepectví sad – bad – cad, ale díky pěveckému výrazu lze chápat i beze slov. Ve finále alba ’15: Somebody’s Fetish zase písničkář verši „každý je něčím fetišem“ shazuje svůj kultovní status.

Stejně neobvyklé jako album 50 Song Memoir je i turné k němu. Podmínkou uskutečnění koncertu se stala rezervace dvou večerů po sobě na stejném místě. Merritt totiž přehrává celé memoáry a do jednoho vystoupení se mu „vejde“ jen pětadvacet let. Ne, Stephin Merritt nepřemýšlí o hudbě zrovna tuctově a podle zavedených pravidel showbyznysu. Všechna čest.

The Magnetic Fields: 50 Son Memoir, Nonesuch, 2017

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Mohlo by vás zajímat