130 let
Petr Dvorský a Jiří Konvrzek

Petr Dvorský a Jiří Konvrzek | foto: Galén

Písničkový obzvláštník Jiří Konvrzek a jeho trefné postřehy

Kultura
  •   10:00
Tak originálních solitérních osobností jako je písničkář Jiří Konvrzek lze na české hudební scéně spočítat stěží na prstech dvou rukou. Každá novinka takového samorosta je tedy skutečnou událostí. Která se odehrává, jak by řekl klasik, „maximálně jednou za sedmnáct let“.

Skutečně je tomu tak, Konvrzkovo předchozí album Nevadí ti? vyšlo už v roce 2005. Jeho předchůdce, titul Pod Řípem, je ještě o pět let starší a samonákladový Konvrzkův debut Narodit se mají jeho fanoušci od roku 1998. Na to, že je písničkáři dvaašedesát let, není jeho produkce rozhodně nikterak nadrozměrná. Pro každého, kdo přišel autorovým bizarním a často až surově zhudebněným příběhům na chuť, ale znamená každé cédéčko klenot audiosbírky.

Mr. Bean české písničky

Jiří Konvrzek fascinuje už od pohledu, což samozřejmě s výjimkou fotografií v bookletu na pouhé nahrávce nezaznamenáváme. Je absolutně ponořen do své hudby, jeho projev je emotivní, tvář mu rozrývá prožitek každého slova textů. Hraje k tomu vesměs na vlastnoručně vyrobené nástoje. Především dvoukrkou kytaru tvarově vycházející z takzvaných cigar boxů, tedy kytar původně stavěných z krabic od doutníků, které jsou součástí americké lidově-hudební tradice, zejména bluesové. Konvrzek ovšem na rozdíl od cigarboxových tří příp. čtyř strun používá šest jako na běžné kytaře nebo (druhý krk jeho nástroje) osm jako na mandolíně. Rytmus si k tomu udává nohama obsluhovanou minisoupravičkou z bubínku a malého činelu.

Před léty se nechával Jiří Konvrzek doprovázet dalšími hudebníky, měl dokonce „rockovou“ kapelu Třetí zuby. Jeho základní doména je nicméně v sólovém koncertování, ne náhodou je členem volného písničkářského sdružení Osamělí písničkáři, iniciovaného Janem Burianem. Ten o Konvrzkovi trefně říká: „S nadsázkou a rád říkám, že je to Mr. Bean české písňové scény, ale nejde tu o žádnou kopii, Jiří Konvrzek je skutečný a nenapodobitelný originál.“

Bez not, bez sluchu

Na novém albu nazvaném Spadlo doprovází Jiřího Konvrzka jen kontrabasista Petr Dvorský. Což je z určitého úhlu pohledu další z nekonečna bizarností jimiž Konvrzkova tvorba oplývá. Dvorský je totiž kontrabasista primárně jazzový, hrající dlouhá léta třeba s Emilem Viklickým a dalšími domácími, ale příležitostně i mezinárodními formacemi. Je tedy zvyklý na hodně vysoký hudební standard.

Jiří Konvrzek je – a opět jen z „akademického“ úhlu pohledu – pravý opak. Snad se neurazí, řekneme-li, že blíže má k nevymezenému okruhu takzvaných „geniálních diletantů“. Ostatně, sám ke svým muzikantským začátkům podotýká, že probíhaly „bez not, bez sluchu, bez rytmického cítění, ALE s VELKÝM nasazením“. Ovšem právě to, že Petra Dvorského musela nějak muzikantsky vzrušovat myšlenka spolupráce s Jiřím Konvrzkem (protože na alternativní scéně, kam tento projekt spadá, rozhodně nelze mluvit o „kšeftu“), dokládá, že opravdová hudba nejsou jen brilantně zvládnuté noty, ale především osobní výpověď a originální pohled na svět. Tyto komodity by Jiří Konvrzek mohl prodávat po kilech...

Sundej tóóó!

Co bylo řečeno o Konvrzkově hudbě, dvojnásob platí pro jeho texty. Jsou směsí absurdity a dada, mohou připomenout insitní tvůrčí osobnosti, jimž literární teorie říká obzvláštníci, ale i ty, kteří s takovými postupy pracovali nebo pracují vědomě, vlastně s intelektuálním nadhledem, jako byl Jan Vodňanský nebo je Karel Plíhal ve svých krátkých básničkách. Neznalý posluchač může být v šoku od samého začátku alba: „Co to máš na hlavě?/ Vždyť je to krychle/ Sundej tóóó!//...// Ty si dej/ Ty si dej na hlavu/ Výhled na Tatry z Popradu...“

Často je pod pláštíkem bláznivosti Konvrzkův trefný úsudek o současnosti: „Televize šumí /v novinách to nakousli/ co nabízejí servery/ to nezdá se být věrný/ A je to vůbec humánní?“ A přes všechnu tu legraci a bizarnost z některých slov zamrazí: „Máš doma plno knížek/ vezmu ti je/ na krku zlatej křížek/ vezmu ti ho/ a všecky tvoje práva/ vezmu ti je/ a sny a ideály/taky, taky...// Nechám ti dnešní noviny/ a právo na smrt.“

Autor: Ondřej Bezr