LN: Teď by normálně končila sezona, jenže její konec kvůli koronaviru přišel už v březnu a všechno je vzhůru nohama. Mohl byste stručně zrekapitulovat, co to pro Národní znamenalo?
Je to bezprecendentní situace. Nemohli jsme realizovat většinu našich plánů a museli jsme nejenom přesunout premiéry do příští a přespříští sezony, ale také změnit smlouvy se stovkami spolupracovníků. A podívat se na zařazení asi dvou tisíc představení v příštích dvou letech, protože v Národním se plánuje dlouhodobě. A samozřejmě jsou tu finanční ztráty, které odhadujeme na sto osmdesát milionů korun.
  |
Problém je ale jinde: kdybychom mohli předpokládat, že se život obnoví rychle a v původní podobě, tak si všichni půjčíme a nějak to přežijeme. Hlavní otázka však stále zůstává před námi a ta zní, co to udělá s hospodářstvím a s naším chováním ve veřejném prostoru a se sociálními kontakty. Optimisté říkají, že se bát přestaneme a všechno se vrátí do původního stavu, zatímco pesimisté říkají, že nejde jen o strach z koronaviru, ale z budoucnosti vůbec, a to zejména z ekonomické krize, a že tudíž dopady mohou být vážnější, než si umíme představit.
LN: A co nám tedy v této situaci zbývá?
Musíme se co nejdřív začít chovat normálně, vzít tuto krizi jako zkušenost, která by měla vést k větší osobní zodpovědnosti. Jak se ukazuje, ta není jen nutnou podmínkou demokracie, ale také našeho hromadného zdraví. Ve chvíli, kdy se budeme chovat zodpovědně a nebudeme chodit do práce s horečkami, zabráníme šíření jakýchkoliv virů daleko účinněji, než když budeme všichni mít roušky.
LN: Částečný návrat k normálu v divadle už probíhá, ale omezení trvají. Už jste také hráli v historické budově, jak moc se lidé hrnou do divadla?
Na prvním představení Manon Lescaut v historické budově bylo asi 500 diváků, na druhém asi 430. Poslední várku jsme nedoprodali z praktického důvodu, protože oznámení, že je možné rozšířit kapacitu, přišlo pozdě a lidé návštěvu Národního divadla plánují. Koncert Opera před oponou byl plný, stejně tak dvě baletní představení.
Představení Manon proběhlo v hezké atmosféře, máme natočený potlesk a měli jsme asi dva tisíce sdílení za třicet minut. Ale i tak je to pro Národní málo diváků, vždyť v historické budově prodáváme asi 960 vstupenek. Víc jsme ale prodávat nemohli, nejdřív jsme mohli nabídnout jen sto lístků, pak dvě stě, a ještě byly nečíslované, platily povinné rozestupy a musely být zavřené bufety. Já od počátku říkám, že divadlo je buď zavřené, anebo otevřené, něco mezi tím nemá moc smysl.
LN: A proč si to myslíte?
Divadelní zážitek není jen to, že si sednu do hlediště a sleduji představení. To je propojení řady aspektů, ostatně existuje na to studie o multiplikačních efektech. Čili znamená to, že odněkud jedu, a do Národního divadla lidé často přijíždějí zdaleka. Pak si jdu někam s rodinou, přáteli sednout, využívám nějaké služby, případně se ještě zajdu podívat někam jinam. A pokud tohle nefunguje a my lidem říkáme, že si můžou sednout v divadle s náhubkem na ústech a nesmí si dát ani skleničku, tak je to pro ně jednoduše málo a odloží to na jindy, až to ostatní bude zase fungovat.
Pokud mám zprávy, zdá se mi, že lidé mají teď hlavně zájem o open air akce, tam se méně bojí. Naši diváci se ale zajímají o to, jak se bude hrát, a kupují si předplatné, takže můžeme být i mírně optimističtí.
Ředitel Národního divadla Jan Burian (vpravo) vítá ředitele Národního muzea Michala Lukeše s manželkou.
Šéf Národního divadla Jan Burian.
LN: A má v tomto směru Národní nějaký specifický problém?
Samozřejmě. Náš velký problém bude neexistující turistický ruch. Ve Státní opeře jsme ze sedmdesáti procent závislí na návštěvnících ze zahraničí. To nemusím zvlášť vysvětlovat, kdo chodí v Praze po ulicích, vidí, že tu žádní turisté nejsou. Pro nás domorodce je skvělé projít se po historickém centru, aniž by do nás vrážely výpravy, ale pro divadlo je to malér.
LN: V září kumulujete poměrně dost premiér, nebude to šílený běh?
Mikuláškova inscenace Stát jsem já měla mít premiéru ve chvíli, kdy se vyhlásila karanténa, ta se jen opráší. Pak se přesouvá inscenace Bon Apetit a zahajovací koncert. Uvidíme, neměl by to být problém. Vím, že některá divadla otevírají už v polovině srpna. My začínáme až v té druhé, víme dobře, že začátek sezony v září bývá slabší.
LN: Krátce před koronavirovou krizí jste otevřeli Státní operu po náročné rekonstrukci a provoz se nestačil ani pořádně rozjet. Je to komplikace?
Věnovali jsme velkou energii otevření a propagaci divadla a nemáme žádnou radost, že se zavřelo. Uvidíme, jak bude dál, mohli jsme tam aspoň urychlit práce, které souvisely s dokončením některých technologií, také v Národním divadle jsme uspíšili opravu stoupaček, okapů a rekonstruujeme i parking. Snažíme se, aby všechny připravené investice byly hotové a snažíme se také udělat co nejvíc a zkrátit termíny.
LN: Krize také poněkud odsunula vleklé potíže s odboráři v opeře, to bylo příjemné, ne?
Pocit ohrožení vždy lidi semkne a to pochopitelně nastalo, většina lidí v divadle se chovala skvěle. Udělali jsme také spoustu práce, na jevišti je uklizeno jako nikdy. Udělali jsme hodně práce třeba v evidenci majetku, dali do pořádku paruky a kostýmy. Všechno to, nač není v sezoně čas. Lidé se sami hlásili do práce, byli ochotni se střídat, aby se nepotkávali a nenakazili, a byli všichni skutečně velmi vstřícní. Ale je tu ještě jedna důležitá věc, na které jsme se shodli s řediteli ostatních divadel. Léta usilujeme o změnu postavení příspěvkových organizací, aby byly spravovány z více veřejných zdrojů a měly flexibilnější podmínky pro vnitřní ekonomický život. A tahle situace jasně ukázala, jak je to potřebné.
Ředitel redakce LN Veselin Vačkov a ředitel Národního divadla Jan Burian.
LN: Myslíte, že by vám jiný finanční systém pomohl krizi překonat lépe?
Určitě, ekonomická svázanost, nemožnost převádění prostředků a obtížné účetní standardy, které neodpovídají průběhu sezony, to vše nám komplikuje život. Byli bychom schopnější lépe se vyrovnat s takovými krizemi vlastními silami, kdyby systém v ekonomické oblasti nebyl tak rigidní. Byl bych rád, kdybychom se kromě poučení, že každý má být zodpovědný vůči zdraví svému i druhých, také konečně začali zabývat postavením veřejných divadel a způsobem jejich správy a financování.
Ve chvíli, kdy budeme pracovat ve víceletých ekonomických cyklech, pak taková krize nepovede k bezprostřednímu náporu na veřejné rozpočty. Ztráty velkých kulturních institucí, jako je Národní divadlo nebo Národní památkový ústav, jsou dnes ohromné. A jejich ředitelům, i když maximálně šetří a hledají cesty, se v tom špatně operuje. Nemohou třeba platit osoby bez pracovních poměrů, což je u nás třeba drastické v případě uvaděček, z toho mně není lehko u srdce. A nakonec to stát stejně musí zaplatit.
