Možná má leckdo v paměti zasunutou scénu, v níž ctihodný otec Frank v podání Gena Hackmana visí nad bezednou propastí hořící lodní strojovny a holýma rukama otáčí rozžhaveným parním ventilem, aby hrstce věrných oveček umožnil přežít a sám se odebral na pravdu boží. Jedno oko nezůstalo suché.
Jedno o čem, hlavně jak
Takřka po pětatřiceti letech se dočkal příběh zaoceánské lodi, obrácené vlnou dnem vzhůru, nového zpracování. Je pod ním podepsaný filmařský megaloman Wolfgang Petersen, což dává tušit, že nepůjde o nové „přečtení“ původního příběhu, ale spíš o trikařskou exhibici. Petersen se tedy příliš nepáral s problémem, „o čem“ bude točit, ale soustředil se na to, „jak“ to udělá. Z původního filmu, respektive z předlohy Paula Galliocoa, ponechal jen základní schéma: gigantická loď se obrátí dnem vzhůru, a zatímco většina cestujících se rozhodne pod vedením kapitána zůstat v hlavním sále a čekat, malá skupinka pasažérů se vypraví vstříc pomoci a hledá cestu vzhůru lodí, tedy k jejímu dnu.
V originále byl tento motiv opodstatněn tím, že se do čela „odpadlíků“ postavil reverend plný pochybností o své víře, kterého odhodlání zachránit alespoň hrstku životů srovnalo s bohem.
Mezi jeho „ovečkami“ byly nejen dvě (nevinné) děti, ale i policista či bývalá prostitutka. I Petersenova verze se pokouší nabídnout divákovi „reprezentativní sociální vzorek“: je tu mladý pár čerstvě po zásnubách, matka s dítětem, zestárlý muž, který se právě chystal zemřít, nezodpovědný hochštapler, mladá imigrantka... V jejich čele ovšem stojí modrooký profesionální karbaník Dylan (Josh Lucas), který „vyfoukne“ vedení v týmu o něco opatrnějšímu charakternímu hasiči a bývalému starostovi New Yorku v podání Kurta Russella.
Potlesk odvážným kouskům
Kdo už byl párkrát v kině, od začátku tuší, kdo z této sestavy na konci asi tak přežije (pravděpodobnost, že se při svých odhadech seknete, je takřka nulová). Zatímco reverend Frank musel své „nevěřící Tomáše“ o správnosti své cesty alespoň trochu přesvědčovat, za Dylanem jdou všichni jako ovce, přestože se jeho činy vždycky neopírají o logickou úvahu a stojí spíš na drzosti a štěstí hazardního hráče.
Odvážný chlapík se z výšky několika desítek metrů střemhlav vrhá do hořící tekutiny plné šrotu. Je to celkem z kraje filmu, v tuto chvíli tedy přežít ještě musí, ale jen proto, že to má ve scénáři. Při půlnoční projekci na karlovarském festivalu sklidil tento kousek velké ovace, stejně jako scéna, v níž výpravu zachrání hubená ručka hošíka protažená mříží a třímající křížek na krk coby šroubovák. Podobných momentů, které vyloudí nechtěný úsměv, je v Petersenově filmu bezpočet.
Respekt vzbudí snad jen scéna, kvůli níž to celé vlastně vzniklo: obrácení obrovské lodi dnem vzhůru. Tady si dal režisér opravdu záležet. Ostatně natrénoval si to důkladně, byť s menší loďkou, před pár lety, když točil Dokonalou bouři. Jeho snažení připomíná dychtivost malého kluka, který potřebuje své okolí přesvědčovat, že je „v tom svém“ opravdu nejlepší, ale nic jiného se nikdy nenaučí. Petersonův Poseidon je jen další velmi dobře omyvatelný (a to doslova) filmový výrobek.
Jedno o čem, hlavně jak
Takřka po pětatřiceti letech se dočkal příběh zaoceánské lodi, obrácené vlnou dnem vzhůru, nového zpracování. Je pod ním podepsaný filmařský megaloman Wolfgang Petersen, což dává tušit, že nepůjde o nové „přečtení“ původního příběhu, ale spíš o trikařskou exhibici. Petersen se tedy příliš nepáral s problémem, „o čem“ bude točit, ale soustředil se na to, „jak“ to udělá. Z původního filmu, respektive z předlohy Paula Galliocoa, ponechal jen základní schéma: gigantická loď se obrátí dnem vzhůru, a zatímco většina cestujících se rozhodne pod vedením kapitána zůstat v hlavním sále a čekat, malá skupinka pasažérů se vypraví vstříc pomoci a hledá cestu vzhůru lodí, tedy k jejímu dnu.
V originále byl tento motiv opodstatněn tím, že se do čela „odpadlíků“ postavil reverend plný pochybností o své víře, kterého odhodlání zachránit alespoň hrstku životů srovnalo s bohem.
Mezi jeho „ovečkami“ byly nejen dvě (nevinné) děti, ale i policista či bývalá prostitutka. I Petersenova verze se pokouší nabídnout divákovi „reprezentativní sociální vzorek“: je tu mladý pár čerstvě po zásnubách, matka s dítětem, zestárlý muž, který se právě chystal zemřít, nezodpovědný hochštapler, mladá imigrantka... V jejich čele ovšem stojí modrooký profesionální karbaník Dylan (Josh Lucas), který „vyfoukne“ vedení v týmu o něco opatrnějšímu charakternímu hasiči a bývalému starostovi New Yorku v podání Kurta Russella.
Potlesk odvážným kouskům
Kdo už byl párkrát v kině, od začátku tuší, kdo z této sestavy na konci asi tak přežije (pravděpodobnost, že se při svých odhadech seknete, je takřka nulová). Zatímco reverend Frank musel své „nevěřící Tomáše“ o správnosti své cesty alespoň trochu přesvědčovat, za Dylanem jdou všichni jako ovce, přestože se jeho činy vždycky neopírají o logickou úvahu a stojí spíš na drzosti a štěstí hazardního hráče.
Odvážný chlapík se z výšky několika desítek metrů střemhlav vrhá do hořící tekutiny plné šrotu. Je to celkem z kraje filmu, v tuto chvíli tedy přežít ještě musí, ale jen proto, že to má ve scénáři. Při půlnoční projekci na karlovarském festivalu sklidil tento kousek velké ovace, stejně jako scéna, v níž výpravu zachrání hubená ručka hošíka protažená mříží a třímající křížek na krk coby šroubovák. Podobných momentů, které vyloudí nechtěný úsměv, je v Petersenově filmu bezpočet.
Respekt vzbudí snad jen scéna, kvůli níž to celé vlastně vzniklo: obrácení obrovské lodi dnem vzhůru. Tady si dal režisér opravdu záležet. Ostatně natrénoval si to důkladně, byť s menší loďkou, před pár lety, když točil Dokonalou bouři. Jeho snažení připomíná dychtivost malého kluka, který potřebuje své okolí přesvědčovat, že je „v tom svém“ opravdu nejlepší, ale nic jiného se nikdy nenaučí. Petersonův Poseidon je jen další velmi dobře omyvatelný (a to doslova) filmový výrobek.
