Poetický film o akrobacii života. Muž na laně nabízí víc než jen úchvatnou podívanou

Generace tvůrců Nového Hollywoodu má stále ještě co říct: z „filmových spratků“ George Lucase či Stevena Spielberga se stali důstojně prošedivělí pánové, i v důchodovém věku ovšem dovedou vypálit rybník mladším kolegům. Důkazem je i nový film Roberta Zemeckise Muž na laně, který právě přišel do českých kin. Čtyřiašedesátiletý Zemeckis je znám především jako tvůrce podmanivé šestioscarové tragikomedie Forrest Gump (1994). Na své režisérské konto si v 80. letech připsal i znamenitou sci-fi trilogii Návrat do budoucnosti, jejíž první dva díly přijdou příští týden v obnovené premiéře do českých kin.

Zemeckis – stejně jako jeho generační kolegové z 80. let – dokázal pozici filmového vypravěče spojit s nadšením pro nové technologie. Ve Falešné hře s králíkem Rogerem(1988) důmyslně spojil hraný a animovaný film. V minulém desetiletí propadl digitálnímu experimentování. Polární expres, Beowulf a Vánoční koleda se svým vytvářením nové vizuality prostřednictvím metody motion capture ovšem působí bezúčelně a monstrózně. O to větší radostí je Zemeckisův velkolepý návrat k přirozenému vypravěčství v Muži na laně, kterému předcházela nepříliš povedená protialkoholická agitka o provinilém pilotovi Let (2012).

V Muži na laně Zemeckis nabízí úchvatnou, inteligentní podívanou a současně se vrací ke svým původním, čistě vizuálním vypravěčským východiskům. Se spoluscenáristou Christopherem Brownem objevil ve skutečném příběhu (který už v roce 2008 zpracoval James Marsh v oscarovém dokumentu) své oblíbené motivy. Do příběhu francouzského artisty Philippa Petita, který v srpnu 1974 uspořádal nelegální performanci na laně zavěšeném mezi dvěma věžemi Světového obchodního centra, proniká lehce filozofující kontext. Stejně jako v trilogii Návrat do budoucnosti, černé komedii Smrt jí sluší, Forrestu Gumpovi, Kontaktu, Trosečníkovi či Letu se i Muž na laně dotýká otázky správného využití vyměřeného času. Jak člověk dovede pracovat s omezeným časoprostorem, který má k dispozici? Dokáže změnit svůj život k lepšímu – a ovlivnit tak svět kolem sebe?

Philippe Petit se na akci připravoval šest let – od svých sedmnácti, kdy v časopise náhodou zahlédl článek o plánované stavbě WTC. Petit nebyl cirkusovým artistou, ale umělcem, který své performance podřizoval přísným pravidlům: na kovovém laně nataženém mezi jedenašedesát metrů vzdálenými střechami budov, vysokých 417 metrů, se tak pohyboval bez jištění. Součástí produkce, která nakonec před užaslými zraky náhodných ranních chodců trvala celou tři čtvrtě hodinu, byly pečlivé obhlídky. Petit využil posledních příprav před otevřením stavby k tomu, aby v různých převlecích prozkoumal terén. Jen tak mohl s přispěním svých kompliců dostat nahoru potřebné propriety a natáhnout lano. Zemeckisův film tak do značné míry naplňuje subžánr kriminálního filmu o „dokonalém zločinu“, který je nakonec spíš uměleckým dílem než akcí sloužící ke hmotnému obohacení.

Dvojčata a jejich vzkříšení

Podobně jako ve Forrestu Gumpovi i v Muži na laně se Zemeckis opírá o instituci vypravěče. Svůj příběh vykládá divákům sám Philippe Petit, stojící na vrcholku pochodně sochy Svobody. Pozadím pro hrdinovo líčení, zasahující v retrospektivách do bohémské Paříže 60. let, je tak velkolepé panoráma Manhattanu, ozdobené „pokořeným“ WTC – stavbou, kterou Newyorčané původně neměli příliš v lásce, ale které prý Petitova smělá performance vdechla duši.

Vypadá to jako hračka.... Charlotte Le Bonnová a Joseph Gordon-Levitt.

V Zemeckisově filmu se ani jednou nezmíní teroristický útok z 11. září 2001, který z newyorských Dvojčat učinil vlastenecký symbol. Zemeckis je ovšem vi zuálně mimořádně výmluvný. Muž na laně je tak mistrovskou metaforou přesahující konkrétní časoprostor jedné osoby i tragickou epizodu z moderní historie USA. Je vyznáním lásky městské krajině Paříže i New Yorku i vzpomínkou na neklidná 60. a 70. léta, spojená s bouřliváckými aktivitami mladých lidí proti establishmentu. Philippe nejdřív uvažuje o prostém přechodu lana, díky angažmá policistů ovšem uspořádá unikátní představení, jež je také drzým a hravě poetickým výsměchem bezmocným zástupcům oficiální spravedlnosti. Demonstrace svobody jedince vůči všem formám „gravitace“ okouzlí nakonec i vzteklé policajty.

Zemeckisova aktuální, moudrá, bezvýhradně pozitivní podívaná sází v první řadě na dokonale přirozené zvládnutí vizuálních efektů, které vracejí smysl nadužívanému formátu 3D. Nedílnou složkou vyprávění je výkon Josepha Gordona-Levitta, který exceluje coby přestárlý pařížský uličník Petit (v rámci role musel zvládnout francouzštinu, angličtinu s těžkým galským přízvukem i chůzi po laně, kterou studoval u skutečného Philippa Petita). Role hrdinova učitele – cirkusového impresária zvaného Papa Rudy – se pak ujal Ben Kingsley.

Možná nejvýznamnějšími aktéry vyprávění jsou ovšem samotné věže, které v Zemeckisově náruživě poetické podívané povstaly z trosek. Muž na laně je tak poctou samotné kinematografii, která dokáže vzdorovat realitě i času.