Pátek 20. května 2022, svátek má Zbyšek
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Poezie jako vážná známost. Karel Šiktanc začínal jako naivní pěvec, později z ideologie vystřízlivěl

Karel Šiktanc. foto: ČTK

Na Štěpána, šestadvacátého prosince, zemřel Karel. Karel Šiktanc. Básník, na nějž pasují všecky ty příměry jako legenda, doyen, klasik, výjimečný a jedinečný. Bylo mu třiadevadesát let.
  20:28

Byl jedním z posledních (vedle Milana Kundery nebo Pavla Kohouta), kdo zažil ještě jak první republiku, tak druhou válku, stalinismus, kulturně-společenské uvolnění v 60. letech, dvě dekády normalizace a tři dekády porevoluční svobody. Prostě všecky ty kotrmelce, vzlety a pády československých dějin. Byl básník-pamětník. Psal verše, pohádky pro děti, překládal, psal do novin a časopisů (reportáže i esejistiku), pracoval pro rozhlas i televizi.

Měl to štěstí, že své dílo stihnul završit ještě za života: byl oceňovaný, dočkal se sebraných spisů i bilanční monografie. Tu monografii mu věnoval Petr Hruška (Někde tady; 2010), spisy vydalo v sedmi objemných svazcích nakladatelství Karolinum. A ty ceny? Šiktanc bral jak Státní cenu za literaturu (2000), tak Magnesii Literu (2004); Cenu Jaroslava Seiferta, tedy zřejmě tu nejcennější, pak převzal dokonce dvakrát, v letech 1989 a 2011.

Heine s pochodní

V jeho textech, tedy určitě těch vrcholných, hrála vždycky prim sama řeč: její nejrůznější fasety, odstíny, barvy a chuti. Propisoval se skrz ni blíž k realitě, kterou žil, ale i blíž k sobě. Nebyl tvůrcem spontánním, nepsal v nějakém vytržení, s vnuknutím; naopak: cizeloval, přepisoval, brousil. A znovu přepisoval. Řeč, se vším svým zadrháváním, nepravidelným rytmem, skřípavým slovosledem, mu dávala možnost zpracovat a vstřebat skutečnost naplno.

Zemřel básník, novinář a překladatel Karel Šiktanc. Bylo mu 93 let

Svět kolem sebe četl pomalu, jemně, do nejmenšího detailu. A samozřejmě zrál: možná to zní rouhavě, ale to nejlepší napsal Šiktanc potom, co mu vyšly zmíněné sebrané spisy. Jsou to formátem bibliofilie, útlé sbírky v doprovodu výtvarníka (Adriena Šimotová, Jan Koblasa) nebo fotografa (Pavel Nešleha): Řeč vestoje, Běseň, Vážná známost, Nesmír, Čistec, Na Knížecí, Horniny, Ubírati se, Opovážení.

Ta posledně jmenovaná je z roku 2019, kdy bylo Šiktancovi jednadevadesát. Jsou to verše, kde je vše. Totální zralost, syntéza. Konkrétní vidění dneška i bilance minulých dekád. A nejen slovo, taky tělo, cit. Někdy tou urputností, umanutostí probleskne vteřina naprosté volnosti. Jenže vždycky to takhle magické nebylo. Šiktanc, rodák z Hřebeče u Kladna, začínal dost příšerně: jako naivní pěvec na stalinistickou notu.

Sbírky Tobě, živote! (1951) a Pochodeň jara (1954) svědčí o jeho privátním nadšení z kolektivně sdíleného bludu, který měl na svém rubu stovky a tisíce mrtvol. Střízlivění přišlo v druhé půli 50. let; Šiktanc byl jedním z těch, kdo formovali Květen, skupinu básníků všedního dne. Nenávistná ideologie pomalu mizela, přibývalo osobního ručení. V 60. letech, po vydání sbírky Heinovské noci, si pak básník odbyl svou první hvězdnou hodinu.

Na koho to slovo padne?

Pracoval v těch „zlatých šedesátých“ jako redaktor, později šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta, kde pomáhal na světlo jak těm zasloužilým, tak debutantům, hlavně v edici Mladé cesty (vyšli tu například Jiří Gruša, Zbyněk Hejda, Petr Kabeš, Věra Linhartová, Ivan Wernisch, Jan Zábrana). V jednasedmdesátém roce, po definitivní režimní změně, z postu odešel a stáhl se do samizdatu; tady pracoval jednak pro druhé (sborníky k výročím Hrabala, Seiferta, Skácela), ale taky pro sebe: v roce 1974 vydal v opisech svou vrcholnou sbírku Český orloj. V té knize je pro Karla Šiktance to podstatné: venkovský kořen, maximálně zvrstvený, do široka rozkročený jazyk, a hlavně vědomí, že řeč je paměť, paměť je identita – a bez identity je člověk mrtvý. „Čechy – lože rozházené – jsou mi čím / dál dražší. / Hřmí / a hřmí. / A blesky žádné – – – / Na koho to slovo padne?“

V poezii Karla Šiktance není komika. Vtip a smích bychom u něj hledali marně. Byl mistrem vážnosti. Jsou tu ale jiné kvality. V první řadě vědomí, že minulost je pořád součástí přítomnosti, že mýty tvarují dnešek. V tomhle světle je pak básníkův verš zaříkáním, snahou uchovat zkušenost předchozích generací, podržet naživu ten pojem o jisté vývojové logice. Šiktanc byl nejen básník-pamětník, byl možná ještě víc básník-kronikář.

Básník-individualita – a taky básník-pochybující. Když kývnul v roce 2009, že bude arbitrem ročenky Nejlepší české básně, přivodilo mu to značné rozpaky. Jistě mu bylo ctí, že má otevřít novou řadu, zároveň se ale ošíval: Žebříčky, best of, top ten – tohle neumím. Nakonec ale uměl to podstatné: poezii. Ta si vane, kam chce. Karel Šiktanc ji bral se všemi riziky, která tohle výlučné angažmá s sebou nese.

Autor je literární a výtvarný kritik.

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat