Lenka Nová se na české hudební scéně pohybuje relativně dlouho. Dvanáct let byla zpěvačkou kapely Laura a její tygři, v roce 2008 si ji jako jednu z hlavních interpretek svých textů vyhlédl Michal Horáček. Podílela se na jeho projektech Ohrožený druh a Český kalendář a byl výhradním autorem textů jejího předchozího, „generačního“ alba Čtyřicítka, které vyšlo před čtyřmi lety.
Na novém albu Dopisy, které je v sólové diskografii Lenky Nové čtvrtou položkou, se ovšem Horáček nepodílí. Z jeho okruhu si ovšem Nová do aktuálního projektu přivedla dva významné kolegy, spoluproducenty Josefa Štěpánka (jinak kytaristu doprovodné kapely a autora hudby několika písní) a Michala Pekárka (jednoho z našich nejrespektovanějších mistrů zvuku).
Dopisy od fanoušků
Bylo naznačeno, že album Dopisy je svým způsobem koncepční. Připomeňme, že už singl z předchozího alba Lenky Nové Čtyřicítka, píseň Tenhle dopis, prosím, spal, je vyprávěn formou dopisu, na toto album by se dobře hodil. Můžeme jej tak považovat za jistou spojnici mezi oběma tituly.
Lenka Nová v rozhovorech ráda vypráví, že moment inspirace k Dopisům nastal, když jela autem a nějaký muž prostřednictvím písničky, kterou nechal zahrát v rádiu, vlastně řekl svojí ženě něco, čeho nebyl z očí do očí sám schopen. Na základě tohoto zážitku si Lenka Nová uvědomila, že podobným médiem, svým způsobem zjedodušujícím složitou mezilidskou komunikaci, může být i dopis.
Oslovila prostřednictvím sociálních sítí svoje fanoušky, aby jí poslali svoje dopisy, které napsali někomu blízkému a třeba je ani neodeslali. Sešlo se jich kolem stovky a výběr z nich se stal základem pro texty deseti nových písniček, které napsala zčásti zpěvačka sama, zčásti přispěli další respektovaní autoři. Jsou mezi nimi například Tomáš Belko nebo Lukáš Pavlásek.
Autentický výraz
Už vloni na podzim byl zveřejněn první singl z alba Dopisy, písnička Adresa: Nebe. Autorkou přehledně instrumentované a nevtíravě melodické hudby je Lenka Nová společně s Josefem Štěpánkem, text (česky) zpracoval slovenský autor Vlado Krausz.
Bez velkých jinotajů a složitě obrazných metafor tu vypravěčka zpívá zemřelému otci a děkuje mu za jeho vklad do jejího života. Což může znít velmi banálně a snad i zprofanovaně. Ale v tomto konkrétním pojetí a nenucené interpretaci Lenky Nové je píseň nesmírně autentická, důvěryhodná. Dojme, ale neždímá z posluchače násilím rozechvělé pocity, natožpak slzy. Ideálně by pro tento způsob textování mohl platit z literatury známý termín poezie všedního dne (byť se zde vlastně jedná o nevšední, jakkoli poeticky zpracované téma).
A v tomto duchu se vlastně odvíjí celé album. Texty jsou zcela přirozené, bez zaumností, ať už jsou na téma lásky (Do písku), stárnutí (Mladšímu já), vztahu k domovu (Z cest) nebo dokonce oslovení samotného Boha (Pro Boha). Ve zpěvaččiných ústech trošičku drhne slovenština (Listy) a v písni Generaci X, ke které si sama napsala text, není úplně jasné, koho a z jaké pozice Lenka Nová vlastně oslovuje – věkově přece sama do této generace zapadá.
Jistou kuriozitou mezi písněmi je i v mužském rodě psaný Dopis vojáka, báseň Jiřího Ortena zhudebněná Petrem Ostrouchovem. Člověka nemůže nenapadnout, že se jedná o pozůstatek skladatelovy tvorby pro loňské album Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám, kde Ostrouchov zhudebnil několik českých básníků včetně právě Ortena. To je ale samozřejmě jen zajímavá poznámka na okraj, v žádném případě výtka.
Inteligentní pop
V kontextu nenucenosti a přitom vlastně závažnosti alba je samozřejmě podstatná hudební složka, na které se podílí skupina excelentních hudebníků – kromě Josefa Štěpánka klávesista Petr Malásek, basista Rastislav Uhrík a bubeník Miloš Dvořáček. Z velké části zjevně muzikanti nahrávali pohromadě ve studiu, nahrávka má přes svoji všudypřítomnou sofistikovanost místy vlastně docela syrové pasáže (třeba Nové zvolání, které dodal nezaměnitelný písničkář Petr Linhart). A to vše stvrzuje projev Lenky Nové, která se vypracovala do originálního výrazu, který stojí jednou nohou v popu a druhou v šansonu, přičemž jej ale nemusíme podezírat z nerozhodnosti, už proto, že ve své civilnosti nikdy nepřehrává, což se šansoniérkám stává velmi často. Kdyby škatulka „inteligentní pop pro dospělé lidi“ tolik nešustila papírem a měla v Česku nějaký obsah, Lence Nové by vlastně dokonale slušela.
Tématem k diskusi může být bonus, který je součástí fyzických nosičů alba. Totiž čtyři texty-dopisy, jež nejsou zhudebněny, ale čtou je herečky Petra Hřebíčková a Martha Issová a herci Martin Hofmann a Vojta Kotek. V těchto případech totiž na celé čáře vítězí doslovnost, bez hudební nadstavby a zpěvácké interpretace až příliš sázejí na dojetí (Zlato, Pro Idušku) a posluchač má vlastně nepříjemný pocit, že je přítomen něčemu natolik privátnímu, že zde nemá co pohledávat. Nahrávku lze naštěstí včas vypnout a uchovat si dobrý pocit z velmi kvalitního písňového alba, které působí silně, přestože si nehraje na velké umění.
