Premiéra Polského filmu byla pro tuzemskou kinematografii asi nejvíce očekávanou událostí letošního karlovarského festivalu. Novinka autorského týmu, který stál za oceňovaným Protektorem, navíc s přehlídkou spjatá. Některé pasáže Polského filmu byly – zčásti partyzánským způsobem – natočeny během loňského ročníku festivalu, kdy se tvůrcům podařilo mystifikovat část médií v tom smyslu, že ve Varech vzniká film v režii Jana Budaře.
Společné dílo režiséra a scenáristy Marka Najbrta a spoluscenáristů Roberta Geislera a Benjamina Tučka je docela chytře a komplikovaně vystavěný film, občas legrační a dobře zahraný, nesený sympatickou ambicí zkusit věci jinak. Otázka je, jestli (případně k čemu) to stačí. Polski film patří k těmdílům, která nějak reflektují svět kinematografie – především jeho trochu ušmudlanoumístní variantu. Také je to několik filmů v jednom, jsou v něm fragmenty snímku, jejž natáčejí protagonisté, pasáže zachycující peripetie vzniku toho díla, někdy se do něj navíc prolomí i přiznání toho, že všichni ti lidé na plátně vystupují ve snímku Najbrtově.
Podobné je to s hlavními postavami. Každý ze čtveřice Pavel Liška, Jan Matonoha, Marek Daniel a Josef Polášek vlastně hraje několik postav. Tu, jejímž je představitelem ve filmu, o jehož natáčení Polski film vypráví, herce, který se toho fiktivního natáčení účastní, a někdy taky (snad) sám sebe. Odpovídá tomu i skladba filmu, který obsahuje scény předem připravené, pseudodokumentární i dokumentární záznamy nějakého dění, přičemž může být těžké rozlišit, co je co. Peripetie osudů postav Matonohy, Lišky, Poláška a Daniela se navíc v lecčem podobají známým okolnostem životů jejich představitelů (například Liškův rozvod).
Zpět do nevinných časů
Čtyři známí čeští herci – Matonoha, Liška, PolášekaDaniel – se rozhodnou zfilmovat představení, které spolu kdysi v Brně dělali, asi se tak chtějí vrátit k dřívějším nevinným časů. Jako režiséra si najdou Jana Budaře, jedou do Brna, o projekt mají zájem i Poláci, kteří přece tak milují český humor – jak se ale ukáže, jen „ocaď pocaď“.
Rozběhne se hezky česky kompromisní výroba (kvůli koprodukci je třeba nutné, aby Krakov „hrál“ Brno), pak se ta mašinerie zasekne a úplně se rozsype. Mezitím se každý potýká s nějakými vlastními problémy. Liška chodí k terapeutovi, který ho má naučit mluvit srozumitelně, taky se rozvádí, v Poláškovi se pere katolicismus a přitažlivost světských svodů, Daniel trpí rozštěpením osobnosti (anebo jsou ti chlápkové prostě dva). Ve finále se pak film překlopí do čirého fantaskna, na „realitu“ si hrát přestává.
Po festivalovém uvedení na adresu Polského filmu zazněly výtky v tom smyslu, že divák, který nezná zdejší kontext, se v něm musí ztratit. Možná to tak je, na druhou stranu to nemusí nutně vadit – ne každé filmové dílo přece musí oslovovat publikum všude. Není důvod nebýt občas čistě lokální.
Vnímání Najbrtova snímku v čistě českém kontextu pak může být variantou debaty o poloprázdné či poloplné sklenici. Ústřední čtveřice působí uvolněně a ve svém živlu, v několika pasážích je Polski film skutečně legrační. Snímek je poskládaný šikovně, je možné se v němpři projekci nimrat, domýšlet si, které pasáže si na „realitu“ jen hrají a které jsou skutečně dokumentární, nebo to nechat být a brát film, jak leží a běží. Na Polském filmu je vidět, že se při natáčení všichni dobře bavili; rozhodnutí autorů udělat po náročné dobové látce, jež se chystala mnoho let, nějakou rychlovku, se dá snadno pochopit.
Jak se stát postavou
Jenomže. Ta zaumná konstrukce jako kdyby Najbrtův film – především ve druhé polovině – brzdila, přidusila ho, bránila vystoupit na povrch spontaneitě, anarchii, kterou filmy tohoto druhu potřebují. Najednou se vypravuje možná nezvyklým způsobem, ale taky zdlouhavě, a navíc těžko říct o čem.
Jistě, film si utahuje z představ, jež o sobě navzájem chovají Češi a Poláci, umělosti mediálního světa (povinné fóry na adresu bulváru, motiv Liškovy virtuální rakoviny), toho, jak je někdy těžké odlišit postavu a jejího představitele, nebo respektive jak se představitel může stát postavou. Autoři Polského filmu ten svět reálných lidí fúzujících s iluzemi ukazují s ironií, za níž toho ale o moc víc není.
Polski filmČR, 2012 |
Nakonec se z ní může stát svého druhu alibi, způsob, jak zůstat chytrý, aniž by si jeden něco zajímavého myslel. Polski film si mimo jiné utahuje ze světa českých celebrit. Tím, jak z plátna spiklenecky pomrkává stavu věcí znalé publikum a na jak velké ploše se v něm autoři a představitelé zaobírají – jistě s nadsázkou a sebeshazujícím způsobem – sami sebou, ale má někdy blízko k tomu, aby se spíš než reflexí sebestřednosti malého světa českého filmu stal jejím projevem – pravda inteligentnějším, než je v místě zvykem. Ale stejně...
