Dramaturgyně Barbora Schneiderová založila v roce 2013 sdružení Storytelling, jehož členy jsou absolventi DAMU či oboru speciální pedagogiky. „Storytelling je vyprávění, které má pevný řád. Je to většinou čtvrthodinová etuda inspirovaná konkrétním osudem. Zpracovali jsme příběhy bratří Čapků nebo Karla Teigeho. Primárně je představujeme na školách, ale organizujeme také akce pro veřejnost. Vloni nás oslovily dcery politických vězňů. Nabídly nám, ať vytvoříme představení na motivy jejich osudů,“ vzpomíná Schneiderová na začátek spolupráce se spolkem Dcery 50. let, který sdružuje zhruba šedesát žen.
Vzpomínky na život v perzekvované rodině publikují na webu a v roce 2011 je vydaly knižně pod názvem Osudová kaňka.
Nezapomenout na minulost
Tým Storytellingu vyzpovídal dvanáct pamětnic. Zajímalo je, jak vnímala zatčení otce pětiletá dcera a jak na tyto události vzpomínala v dospělosti. Autoři představení se vyptávali, jak probíhaly návštěvy ve vězení. Ptali se na atmosféru v rodině, která najednou zůstala bez příjmů a okolí ji zavrhlo. „Nejjednodušší pro nás bylo vcítit se do malého dítěte, které vidí věci černobíle. Najednou je bez tatínka, nechápe, co se děje. Jedna pamětnice nám popisovala, že když konečně mohly za tatínkem na návštěvu do vězení, tak mu chtěla dát pusu. Vysmekla se mamince a chtěla ho obejmout. V tu chvíli stráž návštěvu ukončila. Pro dítě to bylo absurdní, nepochopitelné...“ říká Schneiderová, která poprvé představení Zrezivělé dětství uvedla letos v únoru na festivalu Mene Tekel a nyní bude představeno v Divadle v Řeznické.
Vypravěčka Markéta Holá bude hovořit o zážitcích Ludmily Vaďurové, které bylo v době zatčení otce pět let. Rodičům v roce 1949 znárodnili pletařskou firmu. Otec pak pracoval v lesích, na Šumavě a stal se převaděčem na Západ. Shodou náhod bylo jeho jméno prozrazeno a byl odsouzen na doživotí. Ludmila zůstala s matkou a pěti sestrami. Po deseti letech ve vězení její otec zemřel.
Jiný příběh bude vyprávět Petra Horváthová –ta se inspirovala životním osudem Marie Hrubé-Pavlovcové, která se v roce 1947 provdala za stíhače RAF. O tři roky později byl její manžel zatčen a vězněn rok a půl na Mírově. Marie tak zůstala sama, s dvěma malými dětmi. Do potíží se dostal také její bratr, který chtěl odejít za hranice, jeho plán byl však vyzrazen, ve vězení strávil 12 let. Trest stihl i jejího otce, který byl v roce 1960 odsouzen za spekulaci na pět let. Trvalo 19 let, než se celá rodina sešla u jednoho stolu...
„Ptaly jsme se ,dcer‘, co jim pomáhalo překonat tu samotu, jak s jejich rodina semkla a jak se k nim chovali spolužáci nebo sousedi. Několik pamětnic nám vyprávělo, jak se styděly, když musely ve škole říct, že tatínek je ve vězení. Postupem času ale pochopily, že tatínek neudělal nic špatného, pochopily souvislosti a byly na otce hrdé. Zajímalo nás, jestli se některá z nich chtěla po roce 1989 pomstít těm, kdo otci ublížili, a všechny se shodly, že pomsta není důležitá. Mnohem podstatnější je, aby se nikdy nezapomnělo na příkoří, na režim, který zničil životy vězňů i jejich rodin,“ vysvětluje Schneiderová.