Pořád jsem to já. Mooreová exceluje v oscarovém dramatu

Jednou z významných úloh filmu, který se ze všech umění nejvíce blíží snu, je bezpochyby zpřítomňovat divákům jejich noční můry. Pomáhat jim odžít si to, čeho se nejvíc bojí – buď aby začarovali osud a ve skutečnosti se nic takového nestalo, nebo aby na to byli aspoň připraveni. Nemusí to být jen v hororech či katastrofických filmech, snímky o nevyléčitelných chorobách s drastickým průběhem do tohoto oboru také patří. Alzheimerova nemoc (či nějaký jiný druh demence) je zdatným strašákem současné střední generace s perspektivou dlouhého dožití, jehož závěr ovšem může být právě takto fatálně poznamenán.

Filmy na toto téma se mohou spolehnout na hypnotizující sílu vyvěrající ze samotné povahy zákeřné choroby, činící z lidí obdařených často vysokým intelektem nesvéprávné trosky. Působivý obraz takového průběhu podal třeba v roce 2001 snímek dánského režiséra Billeho Augusta Píseň pro Martina, v němž Alzheimerova nemoc postihla úspěšného skladatele (hlavní představitelé z tohoto snímku získali mj. herecké ceny v Karlových Varech).

Julianne Mooreová a Alec Baldwin ve filmu Pořád jsem to já.

V nedávné minulosti sbíral festivalové a výroční ceny snímek Michaela Hanekeho Láska, který k drásavému líčení úpadku osobnosti přidal ještě bolavější osten a předestřel téma ukončení ztrácejícího se života. Snímek Pořád jsem to já s myšlenkou milosrdné eutanazie do značné míry polemizuje – nutno ale dodat, že jeho hrdinka nedochází do fáze zobrazené v Lásce a je tu také představena takřka ideální situace pro péči o postiženou, kterou obklopuje milující, schopná a finančně dobře zajištěná rodina.
Snímek vychází z úspěšné knihy americké neuroložky a spisovatelky Lisy Genovové. Filmového zpracování se chopili tvůrčí i životní partneři Richard Glatzer a Wash Westmoreland a snímek natáčeli v době, kdy prvně jmenovaný sváděl bitvu s rychle postupující roztroušenou sklerózou. Komplikacím podlehl v březnu 2015, dva týdny poté, co Julianne Mooreová získala za roli v jeho filmu Oscara. Ačkoliv se u Glatzera jednalo o protikladný průběh fatální nemoci než u filmové Alice (jeho mysl zůstávala jasná, zrazovalo jej tělo), paralela tu je zřejmá a z výsledného diváckého dojmu si ji nelze odmyslet. Přitom jedním z kladů snímku je pozoruhodná nepatetičnost, absence citového vydírání – tedy alespoň tam, kde k tomu nenutí sama literární předloha.

V rámci „hororové“ funkce příběhu tu totiž kromě už tak dost strašidelné podstaty Alzheimerovy nemoci na diváky čekají dva děsy navíc. Univerzitní učitelce lingvistiky Alici je teprve padesát a demence ji potkává na vrcholu kariéry. (Až si padesátníci z publika někdy nevzpomenou na slovo „lexikon“, asi se trochu opotí.) A vzácná forma nemoci, kterou Alice trpí, je navíc dědičná. Tudíž ji v sobě pravděpodobně nese i některé z jejích tří dětí. V takto extrémně vyhrocené situaci se pochopitelně prověřují vztahy v rodině a zjišťuje se, co je opravdu důležité. Někdo se se situací vyrovná lépe, někdo hůře, nikdo se ale fatálně nehroutí ani se neukáže jako necitelný vyvrhel. Všichni nakonec udělají, co je v jejich silách, přičemž ty síly jsou různě velké. V tomto směru je snímek až jakousi zdramatizovanou příručkou Pečujeme o pacientas Alzheimerovou nemocí.

Vážně už to nemá cenu?

Líčení rodinných vztahů dominuje learovský motiv svéhlavé nejmladší dcery Lydie (sympaticky uvěřitelná Kristen Stewartová), která odmítá poslouchat matčiny rady ohledně vzdělání a jde si za svým nejistým snem stát se herečkou – nakonec však právě ona ze sebe vydá nejvíce a od otce si vyslechne „jsi lepší člověk než já“. Lydia je zosobněním toho, co se zde doporučuje jako nejúčinnější kúra – nesentimentální, věcně manifestované, ale hluboké lásky.

Celý snímek ovšem stojí předevšímna výkonu Julianne Mooreové, skvěle ztvárňující sebevědomou, vzdělanou a atraktivní ženu, jejíž osobnost postupně mizí za neprostupnou bariérou zapomnění a odcizení. Alice rychle ztrácí jednotlivé vrstvy toho, co ji dříve definovalo – intelekt, znalosti, schopnost komunikace, a přitom to vše ještě dlouho dokáže reflektovat. A bojovat, seč jí ubývající síly stačí. Zvládne si připravit přednášku pro alzheimerovskou společnost, a zároveň ví, že si na své úspěšné vystoupení možná už zítra nevzpomene.

Alicino „umění ztrácet“ sleduje film civilně a bez hysterie, tak jako se po prvotním šoku a zoufalství dokáže na svůj osud podívat sama hrdinka. Ta dokonce vytvoří video s návodem pro budoucí Alici, která má, v případě, že už neprojde každodenním připraveným testem jednoduchých otázek, spolykat smrtící dávku prášků na spaní. Scéna, kdy je Alice později s tímto videem konfrontována, je dojemná a výmluvná: dětinsky důvěřivá žena visí na rtech své moudřejší, rezolutní předchůdkyně, která jí jistě radí něco důležitého... A divák, jenž při nahrávání videa naprosto chápal Alicin motiv, musí přinejmenším znejistět. Čí dobro měla tehdejší Alice vlastně na mysli? Předpokládala, že budoucí Alice bude zažívat peklo. Jenomže ta budoucí Alice je ve skutečnosti stále ještě schopná zažívat něco dobrého. Jistě to už není potěšení z intelektuálních výkonů jako kdysi. Ale když se s potěšením cpe v cukrárně zmrzlinou, tak na manželovu tíživou otázku, zda tu vlastně ještě chce být, zaskočeně odpoví – ještě jsem nedojedla...

Jak už to bývá, výstižnější než český název filmu Pořád jsem to já je ten původní – Still Alice. Dokonce i když Alicino „já“ už takřka zmizí, může to být pro její blízké stále ona. I kdyby třeba „jen“ jako objekt jejich lásky. To pořád není málo, říkají tvůrci filmu.