Portrét vraha pro bázlivé. Zlo s lidskou tváří funguje spíše jako upoutávka na další film

Někteří režiséři se jednoho tématu nechtějí jen tak pustit. Joe Berlinger se letos stal filmovým specialistou na Teda Bundyho, pohledného studenta práv a zároveň brutálního sériového vraha mladých žen. Na Netflixu je k vidění jeho nový čtyřhodinový dokument Conversations with a Killer: The Ted Bundy Tapes. Česká kina zatím uvádějí hranou verzi Bundyho nechvalně proslulého osudu – snímek Zlo s lidskou tváří.

Původní název zní Extremely Wicked, Shockingly Evil and Vile – podle slov, jimiž floridský soudce v roce 1979 popsal povahu Bundyho řádění na dívčích kolejích v Tallahassee. Muž s vizáží charismatického svůdníka se svými oběťmi v sedmdesátých letech zacházel krutě. Ve filmu ale Zaca Efrona nic děsivého páchat neuvidíme. Zlo s lidskou tváří ocení hlavně ti, které příběhy sériových vrahů fascinují, pro jejich detaily však nemají žaludek.

Bundyho osud totiž film sleduje očima jeho samotného a jeho přítelkyně Elizabeth Kendallové, která se z jejich vztahu vypsala už v roce 1981 v knize The Phantom Prince. Svobodná matka Liz (v podání sympatické Lily Collinsové) svého milence považovala za nevinného – a sám Ted to celému světu neustále tvrdil. Snímek vyprávěný z jejich perspektivy se tak odvíjí v podstatě jako drama muže, o jehož vině by divák mohl pochybovat – kdyby nešlo o jednoho z nejznámějších vrahů v historii USA, který už inspiroval několik filmů. Ačkoliv se od okamžiku jeho smrti narodila už celá generace, Berlingerův snímek jeho činy a osobnost vrátil do zpráv a jen těžko se na něj lze vydat bez znalosti, zda byl Ted obviněn právem, či ne.

Čím víc divák o Bundym ví, tím méně bude s výsledkem spokojen. Proto je lepší nechat si dokumentární The Ted Bundy Tapes až jako doplnění hrané verze. Ta pro nováčky obsahuje právě tolik zajímavosti, aby se chtěli dozvědět víc. Až pokud si pak pustí Berlingerův druhý projekt o tomtéž, zjistí, kolik mnohem pozoruhodnějších věcí mu v hrané verzi chybí. I jak je Efronův slušný výkon vlastně nedostačující.

Přívětivá retro historka

Někdejší hvězdička popcornového hitu pro teenagery Muzikál ze střední už pár let zkouší změnit image – a Zlo s lidskou tváří příhodně využívá jeho typu i pověsti. Efron se evidentně snaží do svého charismatu dostat ambivalenci, Bundyho znepokojivé chameleonství v sobě však jeho výkon nemá.

I celý příběh – soustředěný na Tedův vztah s Liz a tíhu jeho obvinění na její psychiku – osekává na minimum všechny podstatnější okolnosti: to, jak Bundyho případ změnil americkou kriminalistiku nebo co vyvolal u veřejnosti, která později demonstrovala za Bundyho popravu. Všechny tyhle informace jsou pomocí množství archivních materiálů a nových výpovědí zpracovány v The Ted Bundy Tapes na Netflixu, opatřených i českými titulky. Na ty je ovšem mnohem náročnější se dívat než na Zlo s lidskou tváří.

Neochota šokovat obecenstvo explicitností hraje klíčovou roli v nastavení úhlu pohledu filmového vyprávění. V době, kdy se festivalové režisérské hvězdy Lars von Trier (Jack staví dům) a Fatih Akin (U Zlaté rukavice) vyžívají ve fetišisticky pečlivých rekonstrukcích odpudivých projevů mužského násilí na ženách, se Berlingerův přístup jeví i jako snesitelnější alternativa žánru. Kdyby šel jeho snímek víc do hloubky, mohl by zaujmout jako reflexe faktu, že ani v blízkém vztahu nemůžete toho druhého opravdu poznat.

Tvůrcům ale jako by stačil kontrast mezi Bundyho imagí a jeho činy, protože mají už léta ověřeno, že to je jeden z jeho nejvíc fascinujících rysů. Zbyla jim tak trochu bulvární, divácky přívětivá děsivá historka ve svůdně oživeném retro stylu, která Bundyho osobnost neodhalí – ale vyvolá zvědavost ji víc poznat. Jako upoutávka na režisérovo druhé, dokumentární dílo o stejném muži tak funguje Zlo s lidskou tváří spolehlivě. Obráceně už to neplatí.