Portréty obrané o příběhy. Výstava v Císařské konírně není dotažená do konce

Záměr připomenout práce významných portrétistů, navíc v roce 200. výročí narození Josefa Mánesa, mohl být zajímavý, kdyby byl koncepčně domyšlený. Expozice přeplněná mistrovskými díly působí monotónně, její jedinou devizou je krása obrazů.

Kurátorské pojetí instalace Ivana Exnera a Michaela Zachaře, stejně jako architektonické řešení Jana Ryšavého, není šťastné. Omezenému prostoru Konírny, kde jsou představeny více než dvě stovky malířských a sochařských portrétů, chybí vzdušnost a odstup. Divák má pocit, že se dostal do bludiště, v němž se na něho ze všech stran dívají obličeje a „padají“ na něho mohutné figury. Patrná snaha zmapovat vývoj české portrétní tvorby jako důkazu vysoké úrovně tuzemských autorů a zároveň poskytnout vhled do prostředí dobové společnosti má slabiny v rozmístění obrazů i v textové části expozice. Návštěvníkům chybí širší návod k zařazení obrazů do kontextu dějin výtvarného umění odrážejícího proměny podobizen po stránce formy v průběhu dvou století.

Stručné nápisy nestačí

Výstava představuje tvorbu ideových následovníků Josefa Mánesa, tzv. generace Národního divadla, portréty představitelů české moderny, surrealistů či autorů tvořících v době druhé světové války. Není opomenut ani fenomén výrazných solitérů tohoto žánru typu Maxe Švabinského a Ludvíka Kuby, instalaci zakončují vybraní představitelé současného portrétního umění. Řada návštěvníků ovšem začíná exkurzi právě od konce nebo uprostřed, protože jim není jasné, kde expozice začíná. Bez vysvětlujících textů v součinnosti s chronologickým postupem prohlídky si nelze udělat představu o svébytnosti českého portrétu, který šel svou cestou a současně dokázal zapracovat vlivy zahraničních, zejména francouzských, trendů.

Několik stručných, všeobecně pojatých nápisů k dané tématice nestačí a občasné citace umělců jsou spíše matoucí. Pouze výrok Ludvíka Kuby, v němž zdůrazňuje nutnost neustále portrétování cvičit, ozřejmuje důvod početného zastoupení autoportrétů: „Sebe má malíř po ruce, kdykoliv se mu to hodí. A obličej je právě to nejtěžší, neboť lidská tvář zaujímá zvláštní místo mezi zobrazovanými předměty.“ Počet autoportrétů je ovšem extrémní, například Václava Špálu si návštěvníci mohou prohlédnout na podobizně z roku 1904, 1908, 1909 a 1931. Sám citovaný Ludvík Kuba patří rovněž mezi autory bohatě zastoupené.

To bylo gusto Staňkovic...

Jediným kladem výstavního projektu je elegance pláten, z nichž některá mají pohnutý příběh a jsou odrazem poměrů tehdejších vyšších společenských kruhů. Příkladem může být nejznámější portrét Boženy Němcové od Josefa Vojtěcha Hellicha. Malíři historických námětů, zahleděnému do Raffaelova stylu, seděla Němcová modelem od dubna do června roku 1845. Obraz, jehož repliky znají ze školních výstavek celé generace, si na popud Čelakovského objednal pro svůj salon známý pražský lékař Václav Staněk. Spisovatelce, kterou o pár let později nechala měšťanská společnost téměř zemřít hladem, zapůjčila pro účel portrétování šaty a šperky Staňkova manželka. Plátno, zachycující milovanou autorku jako ženu z dobře situované vrstvy, vnímají dodnes její obdivovatelé jako kanonizovanou a téměř posvátnou ikonu. Z korespondence Němcové však plyne, jak tehdejší aranžmá ovlivnilo výslednou podobu portrétu: „…a pak ani kroj ani postavení moje, jak v obyčeji mám, se neshoduje, to bylo gusto Staňkovic...“.

Tvorba Václava Brožíka, zastoupená několika portréty, vybízí k jinému zamyšlení. Vystavený autoportrét se vymyká umělcově pojetí portrétu a nastoluje otázku, proč se malíř, tolik dbalý na svou reprezentaci, namaloval v tak nelichotivém oděvu. Další obraz nazvaný Krásná dívka dokazuje, že Brožík rád využíval rodinné příslušníky jako modely. Ona dívka je umělcova dcera Olga. Dá se tak soudit podle autentických portrétů a fotografií Olgy, které v zahraničí vlastní Brožíkovi potomci.

Obdobné zajímavosti se vztahují k autoportrétu bez hlavy od Bohumila Kubišty, k několika kubisticky laděným portrétům i k mnoha dalším dílům. Bez nastínění těchto peripetií se výstava zdá být pouhým sledem podobizen.