Po čtyřech letech se režisér Karel Vachek přihlásil s novým opusem. Předlouhý titul působí ještě záhadněji než obvykle, a navíc poněkud hravěji. Ale nenechme se zmást, opět se jedná o vachkovský film-esej o české společnosti, který nám divákům, žijícím v temnotě hlouposti a neschopným otevřeně uvažovat, chce odhalit, jak na tom je tato země v současnosti, a dokonce, jak to bylo s jejím vznikem a zánikem. Svým způsobem je klíčovou scénou ta, v níž Vachek jisté paní vysvětluje, že on je tady od toho, aby pro ni pracoval (rozuměj myslel a konal), a jak je mu doslova nanic, když vidí, že ona tomu nechce rozumět.
Pokud jde o tvar tohoto dvouapůlhodinového filmu, drží se Vachek svých ověřených vzorů a postupů, to jest fragmentarizované stavby bez jednotící linie a s volnými asociativními spoji. Ke vzývanému Haškovi tentokrát přibyl ještě filmař Griffith, ale prakticky ze stejného důvodu - oba mistři totiž tvořili tak, že se do jejich díla „vešlo všechno“, a téhož chce dosáhnout i Vachek.
Žádná drobnokresba, jemné šrafování, soustředěná pozornost, citlivost miniatury, ale naopak robustnost rozlehlého plátna, surové zářezy do masa reality, svévolné vytrhávání ze souvislostí, vnucování vlastních postojů. Je to tvůrčí metoda vedoucí k úžasným výsledkům, anebo do pekla, záleží na velikosti tvůrce. Griffith tak přiměl film, aby vyjádřil abstraktní myšlenku, Hašek přinutil hospodské žvanění, aby vydalo nelítostné svědectví o válce a monarchii. A Vachek?
Jako by si poněkud převrátil Haškův recept, jeho groteskní škleb nepronikne většinou k podstatě jevů, spíše je rozloží na mazlavou směsici všemožně laciných a provokativně obskurních historek či situací. V Závišovi se v ně zvrhne fantasmagorický náčrt souvislostí existence československého státu s životy a skutky čtyř mužů, které režisér zcela svévolně označí za mystiky. Vyhlížejí tak zájmy a aktivity obyčejných lidí (pohřební obřady pro psy, projekt konopného domu) i zastánců různých hnutí a idejí (výpovědi účastníků CzechTeku, akce za propuštění politických vězňů na Kubě) a také představitelů našeho politického spektra (Grossova obhajoba při aféře s bytem, Paroubkův povolební projev). Samozřejmě že si Vachek nenechá ujít příležitost zařadit do svého zvěřince mocných také Václava Klause, ale v jeho případě bezzubě vsadí pouze na triviální a bulvárem omleté příklady jeho elitářství a ješitnosti.
Na rétoriku popkultury zde vůbec upomíná kdeco, jak se postupně kumulují křiklavé příklady nejen absurdnosti, ale přímo zhůvěřilosti a zločinnosti konání našich občanů, ať už se týkají sféry čistě privátní, či veřejné. Podvody, mordy, lži, trestuhodná nevědomost, primitivismus nebo ignorance, divákovi nezbývá než být šokován anebo nad nimi s pobavenou nevěřícností kroutit hlavou.
| Hodnocení LN: * * |
|
Záviš... |
Kdo kupříkladu zaregistruje, proč podle ekologa Ivana Dejmala nelze počítat s regionálními společenstvími, jež by naplňovala zásady „trvale udržitelného pokroku“? Kdo si stačí uvědomit, o jaké degradaci lidské činnosti vypovídá sokolník cvičící dravce v přízračné kulise průmyslové krajiny, nebo proč se ve filmu ocitají v blízkém sousedství účastníci technoparty s aktéry jiných masových zábav?
Čitelnost takových poselství navíc trvale ztěžuje režisérova křečovitá snaha zahalit vše do oparu mystifikace, která v jeho podání není ani tentokrát impulzem k rozvoji myšlení a poznání, ale spíše nástrojem k jejich potlačení.
