Harry Potter and the Deathly Hallows už rozhodně není knihou, kterou by si rády přečetly děti. Spolu s hlavními hrdiny, kterým je sedmnáct let (a ve světě magie se tak stali plnoletými), dospěli i čtenáři.
Joanne K. Rowlingová, jež jim servírovala v prvních dílech víceméně mírumilovné prostředí čarodějnické školy, si tak může dovolit od začátku plnit stránky knihy bojem dobra se zlem na život a na smrt. Mrtvých hrdinů přibývá od první kapitoly s každým obráceným listem a s každým přiblížením se nevyhnutelnému rozuzlení souboje „chlapce, který přežil“ s postrachem čarodějnického světa Lordem Voldemortem.
V Deathly Hallows už se Rowlingová se svými postavami nijak nemazlí. I úvodní scéna v domě Dursleyových, byvší v minulých dílech spíše zábavnou mezihrou, je akční záležitostí, v níž se Harry ocitne poprvé a nikoli naposled v ohrožení života spolu s mnoha svými přáteli. V tom se sedmý díl liší od předchozích šesti - není v něm ani chvilka na oddech, příběh plnou rychlostí uhání vstříc poslední stránce.
Rowlingová se bez pozadí magické školy Bradavic soustředí především na své tři hlavní hrdiny, Harryho, Rona a Hermionu. Ti dokončují hledání viteálů - magických předmětů, do nichž Voldemort uložil části své duše. Všichni, kdo Harrymu kdy pomáhali porážet „Ty-víš-koho“ v minulosti, jsou mrtví, mladý čaroděj se tak musí rozhodovat poprvé sám. Má pokračovat v misi, kterou mu uložil Brumbál, nebo se pustit do hledání oněch „hallows“ z názvu knihy, magických svátostí, které mají svému majiteli pomoci ovládnout Smrt?
Vyprávění opravdu končí
Deathly Hallows jsou ale především knihou plnou odpovědí snad na všechny otázky, které mohli čtenáři kdy mít. Byl opravdu Albus Brumbál, jehož jsme oplakali v minulém díle, tak krystalicky dobrou postavou? Na čí straně je skutečně Severus Snape? Jsou všichni smrtijedi zcela oddaní Temnému pánovi, nebo v sobě dokážou najít odvahu mu v kritických chvílích vzdorovat?
Jedna věc je ale skoro jistá. Po přečtení poslední stránky knihy začnete mít velmi intenzivní pocit, že je to skutečně úplně poslední díl několikadílné ságy. Rowlingová se poměrně chytrým tahem dokázala sama připravit o možnost napsat obdobu Dumasových „Tří mušketýrů po dvaceti letech“. A tomu lze jedině tleskat.
Joanne K. Rowlingová, jež jim servírovala v prvních dílech víceméně mírumilovné prostředí čarodějnické školy, si tak může dovolit od začátku plnit stránky knihy bojem dobra se zlem na život a na smrt. Mrtvých hrdinů přibývá od první kapitoly s každým obráceným listem a s každým přiblížením se nevyhnutelnému rozuzlení souboje „chlapce, který přežil“ s postrachem čarodějnického světa Lordem Voldemortem.
V Deathly Hallows už se Rowlingová se svými postavami nijak nemazlí. I úvodní scéna v domě Dursleyových, byvší v minulých dílech spíše zábavnou mezihrou, je akční záležitostí, v níž se Harry ocitne poprvé a nikoli naposled v ohrožení života spolu s mnoha svými přáteli. V tom se sedmý díl liší od předchozích šesti - není v něm ani chvilka na oddech, příběh plnou rychlostí uhání vstříc poslední stránce.
Rowlingová se bez pozadí magické školy Bradavic soustředí především na své tři hlavní hrdiny, Harryho, Rona a Hermionu. Ti dokončují hledání viteálů - magických předmětů, do nichž Voldemort uložil části své duše. Všichni, kdo Harrymu kdy pomáhali porážet „Ty-víš-koho“ v minulosti, jsou mrtví, mladý čaroděj se tak musí rozhodovat poprvé sám. Má pokračovat v misi, kterou mu uložil Brumbál, nebo se pustit do hledání oněch „hallows“ z názvu knihy, magických svátostí, které mají svému majiteli pomoci ovládnout Smrt?
Vyprávění opravdu končí
Deathly Hallows jsou ale především knihou plnou odpovědí snad na všechny otázky, které mohli čtenáři kdy mít. Byl opravdu Albus Brumbál, jehož jsme oplakali v minulém díle, tak krystalicky dobrou postavou? Na čí straně je skutečně Severus Snape? Jsou všichni smrtijedi zcela oddaní Temnému pánovi, nebo v sobě dokážou najít odvahu mu v kritických chvílích vzdorovat?
Jedna věc je ale skoro jistá. Po přečtení poslední stránky knihy začnete mít velmi intenzivní pocit, že je to skutečně úplně poslední díl několikadílné ságy. Rowlingová se poměrně chytrým tahem dokázala sama připravit o možnost napsat obdobu Dumasových „Tří mušketýrů po dvaceti letech“. A tomu lze jedině tleskat.
