LN: Jaký je váš názor na ženy-režisérky?
Zemřel herec Ilja Racek, dlouholetý člen Divadla na Vinohradech. Bylo mu 88 let |
Jako na režiséry. Když máte štěstí, dojde ke srozumění, vzájemné inspiraci a příjemné spolupráci. Sveřepí diktátoři snad existují už jen v dávných legendách. Nepříliš milá je zkušenost s režiséry, kteří mají od počátku zabetonovanou představu, vědí předem do posledního kroku, gesta iintonace, co máte dělat. Vám pak nezbývá - je vyšší šarže - než se snažit nějak mu vyhovět. Na konečném výsledku je pak vaše jen to, že smíte dejchat. Ale jeden rozdíl mezi režiséry a režisérkami přece jen existuje: dámy bývají většinou hezčí.
LN: Scházíte se na jevišti s Jaroslavou Adamovou, jaký je váš vztah?
Být partnerem paní Jaroslavy Adamové je mi ctí a potěšením vždyť ji s obdivem sleduji již od časů, kdy hrála Puka. Před dávnou dobou, kdy se televizní dabing ještě poctivě zkoušel - téměř jako divadelní inscenace - a pak vysílal živě, jsem s paní Adamovou „partneřil“ ve vynikajícím anglickém filmu Karla Reisze V sobotu večer, v neděli ráno. Teď po mnoha letech se s ní setkám znovu naživo na jevišti. Doufám, že jí to nebudu moc kazit.
Ilja Racek převzal v Praze cenu Thálie 2007 za celoživotní činoherní mistrovství.
LN: S jakými kolegy se rád setkáváte na jevišti?
Představte si dva dobré hráče ping-pongu, kteří předvádějí publiku svou dovednost. Není to zápas, řežba, snaha toho druhého porazit, ale pohrávání si, nahrávání na smeč a přijímání nahrávek. Je to potěšení pro hráče i diváky. Ale někdy se může stát, že narazíte na někoho, kdo by chtěl jen smečovat: „Já bych potřeboval, abys... a co kdybys ty teď udělal tohle... pane režisére, mně tady vadí, jak on...“ To je pak po radosti ze hry.
LN: Kteří režiséři měli pro vás zásadní význam?
Jaromír Pleskot, Karel Novák, Luboš Pistorius, Jaroslav Dudek, Jan Grossman. A vlastně i Jiří Frejka, ale to by bylo dlouhé povídání.
LN: Hrajete ještě na své někdejší mateřské scéně - Divadle na Vinohradech? Kde všude vás mohou diváci vidět?
Na Vinohradech momentálně ne. Měl jsem dělat velkou roli v Nulách Pavla Kohouta, režisér Herz mě chtěl a pak zase nechtěl do Boltovy hry Ať žije královna obé se nerealizovalo. Možná je to osudové znamení, že na Vinohradech jsem dodudal, ale klíče od šatny zatím nevracím. Za první republiky existovala profese, které se říkalo podomní obchodník. Od chvíle, kdy jsem vzal svobodu do svých rukou a odešel do penze, jsem takový podomní herec. Pracoval jsem pro budovu Divadla na Vinohradech, pro bohužel zanikající Divadlo E. F. Buriana (že zrovna jeho - při vší rozporuplnosti - to potkalo!), pro Divadlo Na zábradlí a teď pro Divadlo ABC. Nabídky účinkovat v létě na Shakespearových slavnostech na Hradě zněly sice lákavě, ale prázdniny světím - kdo ví, kolik mi jich ještě zbývá.
LN: Váš pořad Trochu šafránu z televizního archivu měl obrovský úspěch. Jak jste ho připravoval - pokračování už nebude?
Ze začátku to byla zajímavá výzva zúčastnit se něčeho, co jsem nikdy nedělal. Po hrubém výběru materiálů - to jsou desítky hodin, kterých já byl ušetřen - jsem vstupoval do hry při třídění, definitivním výběru a sestavování jednotlivých scénářů. Průvodní slovo jsem si psal sám. Tenkrát ještě reklamy zcela neovládly vysílací časy, bylo nutné se stopkami v ruce si doma přeříkávat text nahlas, krátit, nebo doplňovat větu a půl, aby se přesně dodržela stanovená minutáž celku. Zkuste si dneska natočit detektivku. Když nepřidáte k úředně danému času půlhodinu, nemusíte se dozvědět, že vrahem byl zahradník. Vypotil jsem skoro sedmdesát dílů, pak už jsem požádal o spolupráci a střídání režiséra Rychmana. Břímě jsem nakonec s úlevou odložil. A znovu pokračovat? Archiv není bezedný a jak je psáno: Nevstoupíš dvakrát do stejného Šafránu...
LN: Jste od dětství milovník filmu a také znalec pražských „bijáků“. Není vám smutno za tolika zrušenými biografy a neláká vás nějak tyto své vědomosti zužitkovat?
To by mě velice lákalo a bavilo. Těch ztracených bijáčků mého mládí jsou desítky a ke každému z nich se váže vzpomínka na nějaký film. Ale pan Čáslavský má práce nad hlavu a hlavně - za ukázky ze zahraničních filmů se platí nekřesťanské peníze. Neznáte bohatého sponzora, který by se plácl přes kapsu?
LN: Vloni jste natáčel film s Klausem Mariou Brandauerem. Jaké to bylo?
Mezinárodní koprodukce - byl to jazykový Babylon - natáčela u nás film o začátku války v bývalé Jugoslávii. Točilo se v Milovicích, opuštěných „dočasnými“ ruskými vojsky. Pro název filmu Zookeeper - nemáme jednoslovný český výraz, je to něco jako Správce zoologické zahrady. To zoo tam postavili a dovezli ze všech koutů světa zvěř, ovšem nejvzácnější šelmou byl právě Brandauer. Točilo se v angličtině a do malých rolí vyhledávali české herce, schopné tento jazyk alespoň snesitelně zvládnout. Svou „nejukecanější“ scénu jsem měl hned první natáčecí den a s mezinárodní hvězdou. Dva dobré důvody mít stažený zadek. Ale velice příjemný mladý režisér a nehvězdnatá hvězda mi pomohli se z toho nezhroutit a vypořádat se s úkolem co čestný muž.
LN: Jak jste se jinak cítil v mezinárodní společnosti?
S panem Brandauerem jsem mohl komunikovat německy, dojížděl z Vídně, kde právě hrál Cyrana. Ale snad ty cesty a velice depresivně působící Milovice v chladném a deštivém počasí zapříčinily, že to po týdnu vzdal a z role vycouval. Produkce rychle sehnala hlavní hvězdu náhradní Sama Neilla (asi nejvíc ho diváci zaznamenali v Jurském parku). Ten měl s sebou celou rodinu a neprchal. Dialogy scény natočené s Brandauerem přepsali a znovu jsem byl nucen přešplhat jazykovou bariéru. Pak jsem s údivem pozoroval, jak mezinárodně uznávaný pan herec při natáčení sleduje, jestli je všechno v pořádku, jestli rekvizitář vrátil věci na určené místo, jestli jsou správně přivřené dveře jako v předchozím záběru a sám je jde upravit. Jenom jsme si, vzhledem k mé chatrné angličtině, moc nepopovídali. Z Hollywoodu mi zatím nevolali.
LN: Vím o vás, že rád a hodně čtete. Zaujala vás nějaká kniha v poslední době?
Ke kterým knihám se rád vracíte? Právě si pochutnávám na čerstvém případu inspektora Morse, v němž se zřejmě zrcadlí autorova záliba v křížovkách, rébusech, anglické literatuře a klasické hudbě. To by snad - mezi námi intelektuály - mohlo poněkud ospravedlnit tuto pokleslou četbu. Jako pokaždé jsem s chutí a potěšením sáhl po nové knížce Adolfa Branalda. Je taky od řemesla a navíc spolu máme už dlouho známost. Kamarádil s mým strýcem Hanýnem (to byl Jan - Honza), trampovali spolu a jimi odložený vůbec první Rodokaps Zelená paruka jsem přelouskal dřív, než jsem nastoupil do první třídy. Číst mě totiž naučil už dědeček Adolf Racek, básník nákladem vlastním, který mě také nasměroval tam, kde jsem teď. Ten Rodokaps číslo jedna zase nastartoval mou celoživotní zálibu v detektivkách.
LN: Jak dlouhá je ta „vaše známost“ s panem Branaldem?
S panem Branaldem jsem se, ještě v krátkých kalhotách, potkal na strejdově svatbě a po letech - to už jsem byl v kostýmu a masce - na generálce první černobílé a živě vysílané televizní inscenace jeho knihy Chléb a písně. Naposledy, bohužel, na Hanýnově pohřbu. Panu Branaldovi, byť opožděně, blahopřeji k neuvěřitelně svěžím devadesátinám - a moc se těším na další knížky!
LN: Co soudíte o současném stavu v České televizi, manifestacích na Václavském náměstí a vůbec celé této kauze?
Začátkem šedesátých let napsal brněnský dramatik Milan Uhde satirickou hru Král Vávra. V jedné scéně ostřílený šéfredaktor poučuje dva mladé všetečné novináře: „Někdy nezáleží na tom, co vidíte, ale z jakého úhlu to vidíte, takže některé věci prostě nevidíte.“ Hru bolševik zakázal. Už delší dobu sleduju, jak se mocichtiví nestydové snaží ovlivnit či dokonce určovat, co a jak bych se měl nebo neměl dozvědět. Teď denně vidím, kam jejich úsilí dospělo, jak zpravodajství „legální veřejnoprávní“ televize referuje, případně nereferuje o tom, co já mám možnost sledovat na vlastní oči a uši. Takový úhel pohledu se jistě líbí panstvu na kozlíku, které by uvítalo, kdybych jako naprogramovaný blbeček vždy uchopil ten jedině správný volební lístek a dál už neobtěžoval. Takže zřejmě opět fandím rudým svazákům, hysterickým maoistům, pijavicím parazitujícím na finančních tocích České televize, teroristům a sabotérům. A zřejmě jsem jedním z herců a umělců, kteří se opět chtějí zviditelňovat v rolích hrdinů - a nedávno mě na obrazovce legální veřejnoprávní televize bývalý kolega Martin Štěpánek zařadil mezi lůzu. To už jsem jednou zažil, takže jako tenkrát: S takovou mi račte laskavě políbit prdel! S veškerou neúctou Ilja Racek.
