Posuny v základu bytí nepozoruju, říká Emil Hakl

Třídílná novela Emila Hakla Pravidla směšného chování letos již získala Cenu Josefa Škvoreckého. Někteří respondenti ankety Kniha roku ji považují za nejzdařilejší autorovo dílo vůbec.

LN Pravidla směšného chování volně navazují na úspěšnou noveluO rodičích a dětech. Svolil byste k filmovému zpracování také v tomto případě?

Rád, ale musel by to být jiný žánr než předchozí, textu by odpovídal spíš suše dokumentární styl a la Kieślowski. To říkám teď, ale jestli někdo přijde, že to chce točit, zjihnu a změkčím požadavky, poněvadž režisér má koneckonců svaté právo udělat si to po svém a je hlavně na něm, jestli a jak moc se věc podaří.

LN Postava otce v Pravidlech říká: "Píšeš si pro sebe. Doufám, že ne zas vo mně." Čím vás téma otec–syn tolik přitahuje?

Nemůžu říct, že by mě téma otec–syn přitahovalo víc než jiná, ono to má jednoduchou genezi. Rodiče a děti jsem psal víceméně ze soukromých důvodů, nepočítal jsem s tím, že by to mohlo fungovat jako samostatná kniha. A v Pravidlech už nejsou otec se synem jediným námětem. Respektive jinak – jelikož jsem typ, který vaří z vlastních zážitků, nemohl jsem smrt člověka, který mě celoživotně iritoval tím, že mám veškeré základní vlastnosti po něm, obejít. Nebo ještě jinak – poté co odešel, jsem si s ním potřeboval ještě chvíli povídat. Což je taky naprosto běžný jev a dělá to skoro každý, komu někdo zmizí.

LN Z knihy je znát určité odcizení mezi vypravěčem a mladšími lidmi: "Je v nich zvláštní směs slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých." Vnímáte ostře generační rozdíly?

Směs slušnosti a chladu je rychlá provozní analýza, žádný útok. Ti dva, o nichž se v Pravidlech mluví, to jsou jednoznačně sympatičtí a přemýšliví hoši. Trochu si z nich utahuju, ne víc než ze sebe. Generační rozdíly ale necítím, ať se snažím, jak se snažím. Jo, jsou dneska lidi ostřejší, sebevědomější, míň uťápnutí, ale jinak žádné posuny v základu bytí nepozoruju.

LN Někteří čtenáři si asi pamatují vaši tvář na billboardech

Pod pojmem spisovatelská hrdost si nedokážu ani přibližně představit, o co jde. Budu tedy mluvit o hrdosti obecně – proč by proboha měla trpět?

LN Někteří autoři si svoji tvář střeží. Napřed mě to rozčilovalo, ale pak jsem se díky tomu při četbě dobře pobavil.

A co vás na tom rozčilovalo? Nebyla to ani reklama na Hakla, ani jsem to nedělal pro peníze, kterých za to bylo žalostně málo, prostě mě jen zajímalo, jestli mě kamarádi a známí v maškaře Švejka, císaře Františka Josefa I., připitého šohaje, případně Jánošíka poznají. Vysvětlovat humor je nesmysl, takže jestli jste se tomu nezasmál, chápu, že vás to znechutilo.

-

LN Vyplývalo to jen z nechuti k reklamě. Ostatně postava Murgy ve vaší knize říká: "Já bych jim teda na takovou prudu nekejv, je trapný vidět svuj ksicht všude."

K reklamě mám tolik – je to zástupný strašák, za kterým se skrývá opravdové zlo: investor. Někdo, kdo se nenechá spatřit, nepotřebuje publicitu, a přece jeho přítomnost pravidelně vede k intenzivní devastaci přírody, kulturním či ekonomickým krizím, ke konfliktům, kde tak či onak padají hlavy. Ale i investor je v dané situaci pouhý symbol, piktogram, jednotka ohrožení. Takže ve finále se člověk může věnovat jen tomu, co je schopen si ověřit a prožít – konkrétnímu vztahu konkrétních jednotlivců. Zbytek je ideologie, ne literatura.

LN Ve vašich prózách se často vyskytuje sféra nakupování a byznysu. Když píšete třeba o obchoďáku a jeho specifickém čuchu, je to proto, že patří do běžné reality, kterou chcete co nejvěrněji obsáhnout, nebo ho chcete zobrazit v jeho obludnosti?

K té obludnosti bych se přiklonil nejspíš. Netvrdím, že zlo neexistuje a že se neprojevuje, ale hledat ho v tom, co mám přímo před očima, může být zavádějící. Snadno zaměníte příčinu s následkem a často vám ani nedojde, že jste díky tomu přesně tam, kde vás mocenské instituce potřebují mít.

LN Co tedy vnímáte v realitě jako projev dobra – případně zla?

Oba jevy vyrůstají ze stejného základu. Dobro je přechodný nedostatek zla na místní úrovni, dá se říct.

LN Váš hrdina bývá tak trochu otrávený celým světem, ale jeho vidění je velice barevné. Tvořivá letargie…

Zajímalo by mě, z čeho vyvozujete, že je otrávený. Já ho tak nevnímám, ale protože se s námitkami typu "odtažitý glosátor", "nehybný pozorovatel" a podobně setkávám poměrně často, něco na nich asi bude. Letargie je ovšem nečinnost, odevzdanost, psaní její opak. Psaní vnímám spíš jako určitý druh bojové činnosti, i kdyby šlo jen o to, vybojovat si svůj soukromý osud.

LN Jak dlouho jste vlastně Pravidla psal a jak vznikala?

Asi rok a čtvrt. Z původní povídky se postupně vyvinula potřeba zhotovit srozumitelný komentář k situaci jedince, který je na světě dost dlouho, aby mělo smysl jeho dojmy z vlastního i cizího žití nějak shrnout a podtrhnout.

LN Poznávacím znamením vašeho stylu jsou dialogy: pravopis deformujete podle toho, jak skutečně zní hovorová řeč. Jak vyrábíte ony podivuhodné tvary?

Nevím. Napíšu dialog tak, jak byl řečen či myšlen, když mi zní nepravděpodobně, tak ho různě muchlám a zas uhlazuju, trhám a lepím, dokud nezapadne na své místo. Pak je těžké odolat a dál už ho neupravovat, nenatahovat, nepřikrašlovat, aby tam zůstala relativní normalita, lehce blbecký nátisk hovorového vyjadřování.

LN Jak velký podíl na vzniku prózy mělo to muchlání a lepení, škrtání, sedění nad již napsaným?

Muchlám, lepím a škrtám od začátku, hlavně škrtat je radost, napsat odstavec, říct "to je blbost" a vžžn – už to letí.

LN Nedávno jste proškrtal i svůj román Intimní schránka Sabriny Black a po osmi letech ho vydal ve zkrácené podobě. V jakém smyslu jste ho měnil?

Komplet jsem ho přepsal, změnil styl a rytmus, vypadlo pár zbytečných příhod a odboček. No a je tam snad i nějaká pointa, samozřejmě ne kdovíjaká, ale lepší než žádná.

LN Kdo je teď váš největší literární favorit? Céline? Babel? V Pravidlech směšného chování jsou zmíněni v těsném sledu.

Nemám žádné favority, čtu chaoticky a cyklicky se vracím k těm, kdo mi říkají něco dost naléhavého i napodruhé, napotřetí, napodvacáté.