LN: Koncert tria (Fake) The Facts v Praze je výjimečnou událostí. Jediným vystoupením mezi vašimi turné s projekty Fire! a The Thing.
Někdy se to takhle přihodí, že se jednotlivé projekty promíchají. Jsem moc rád, že se nám podařilo časové harmonogramy skloubit, protože (Fake) The Facts jsou pro mě výjimečnou skupinou. Miluji zvuková dobrodružství, která podnikáme s Martinem a Dieterem (členy tria jsou Rakušané Martin Siewert, kytarista, a Dieter Kovačič alias Dieb13, „turntablista“ využívající k vytváření zvukových smyček gramofony – pozn. aut.).
LN: Jinak ovšem (Fake) The Facts patří k vašim dlouho fungujícím sestavám. Drží vás s kolegy pohromadě stejný hudební vkus?
Drží nás pohromadě výzva nevědět přesně předem, co se v naší hudbě stane. Za poslední léta jsme neodehráli mnoho společných koncertů, ale kdykoliv se setkáme, je to pro všechny z nás zážitek. To samé platí o nahrávání ve studiu. Mám pocit, že skvěle reagujeme na různé „studiové situace“. Hudební vkus máme naopak každý odlišný, jenže to je na práci ve skupině nejlepší. Protože právě odlišné přístupy mohou za šťastných okolností vytvořit tvůrčí prostředí.
LN: Hráváte s různorodými osobnostmi. Je rozdíl v improvizaci se členy kapel The Ex nebo Sonic Youth, kteří mají rockové základy, a s jazzově vzdělanými hráči jako Peter Brötzmann či Joe McPhee?
Ve skutečnosti není. Všechno je to o sdílení. Důležitější než žánrový background mi připadá, jakou osobností je hudebník, se kterým máte improvizovat. Jaká je jeho ochota ke komunikaci. Zcela zásadně ovlivňuje muziku spíše to, jak si hráči dokáží vzájemně naslouchat.
LN: Nedávno jste řekl, že nostalgie je nebezpečná věc, protože se „stále ohlížíme za hudbou Milese Davise či Johna Coltranea, ale neobjevují se noví hráči, kteří by dosahovali jejich standardů“. Je to až tak špatné, zvláště když zrovna ve Skandinávii vyrostla v posledních letech řada osobitých muzikantů?
John Doe jsme my všichni, myslí si český hudebník Tomáš Dvořák |
Ano, je to až tak špatné! (smích) Naprosto nemá smysl opakovat dnes muziku jazzových velikánů, aspoň já si to myslím. Nejtragičtější jak z uměleckého, tak ideologického hlediska je kombinace nostalgie s recyklováním. Ale máte pravdu, vždy tu byli lidé, snažící se dělat svoji vlastní hudbu a neopakovat. A zrovna Skandinávie se dnes plní kreativními osobnostmi jako Signe Emmeluthová, Signe Dahlgreenová, Anna Högbergová, Elsa Bergmanová nebo Isak Hedtjärn. Ale když přijde na bebop a tradičněji orientovaný jazz, raději poslouchám staré vinyly a originální hlasy. Klíčové je v hudbě využívat něco, co bude platit i v budoucnosti. Nikdy se nesnažte kopírovat, ale využívejte elementy z minulosti v novém kontextu.
LN: Staráte se také o nahrávky dalších umělců jako DIY producent a vydavatel. Přitom množství odvedené práce je impozantní. Jak to stíháte?
Vždy jde o priority a osobní nasazení. Když je něco tak dobré, že si zaslouží být produkováno, tak si prostě čas najdu. Pracovat jako producent pro jiné je pro mě důležité, protože věřím, že musíme pomáhat dobré a kreativní muzice. Potřebujeme hudební alternativu, abychom mohli zatlačit globální i lokální stupidity tam, kam patří.
LN: Co momentálně chystáte k vydání?
Připravuji rozsáhlý reediční projekt věnovaný hudbě švédského saxofonisty Bengta Nordströma, který v 60. letech dělal neuvěřitelné volné improvizace! Chystám i další reedice zapomenuté, ale neuvěřitelně dobré švédské free music ze 60. a 70. let. Vedle toho produkuji první sólovou desku zpěvačky Sofie Jernbergové. Co se týče mojí vlastní hudby, založil jsem novou kapelu, Anguish s muzikanty ze skupin Dälek, Fire! a Faust. Debutové album vydáme ještě v listopadu.
LN: Přestěhoval jste se do rakouského Nickelsdorfu. Má to co dělat s klimatem, nebo s tamním festivalem Jazzfestival Konfrontationen?
Vždycky je dobré se hnout, hledat změnu. Tentokrát jsem se stěhoval ze soukromých důvodů, ale určitě ne kvůli klimatu. Miluji skandinávské klima. Ve střední Evropě je mi pořád příliš horko! (smích)
LN: Patříte k uznávaným znalcům hudební historie a sběratelům gramofonových desek. Budete se „diskaholické“ vášni věnovat i v Praze?
Samozřejmě! Pořád koukám po nových deskách, to je moje choroba a zároveň způsob, jak přežít. Držím se hesla „jeden vinyl denně udrží doktora vně“ („One piece of vinyl a day / keeps the doctor away,“ rýmoval hudebník v rozhovoru – pozn. aut.).
