Společně už pro děti vytvořily ledacos: sérii knížek o vombatu Jirkovi, večerníček O Kanafáskovi, Zlatou stuhou oceněnou knihu Kosprd a Telecí nebo skautsky dobrodružné Cílovníky. Jejich knihy nenudí ani dospělé – nejdou po povrchu, nejsou infantilní a nechybí jim humor. Nedávno spisovatelce, ale také scenáristce Evě Papouškové a ilustrátorce Galině Miklínové vyšla nová kniha Sára Kalamita. Vypráví o dívence, která při autonehodě ztratila oba rodiče, ale získala kouzelnou moc a také talent na průšvihy.
LN Jak vznikl nápad napsat Sáru Kalamitu? Na textu jste prý pracovala dva roky…
EP: Já věřím tomu, že všechny příběhy někde existují a jejich autoři je odtamtud stahují k sobě, aby nezmizely. Ke mně většinou přicházejí ve chvílích, kdy dělám něco mechanického, například když řídím auto nebo někam cestuju. Za oknem vlaku ubíhá krajina, já se dívám ven a jako bych se ocitla v jiném světě. To byl právě i případ Sáry Kalamity. Viděla jsem před sebou příběh v pohybu, o holčičce, která přijde o rodiče a putuje mnoha náhradními rodinami. Nebyla jsem si jistá, jestli jde o literaturu, nebo animovaný film, a tak jsem volala Galině Miklínové s tím, že mám v hlavě příběh, který začíná tragicky, a ona se zhrozila...
Doplňujeme se. Jsme na sebe naladěné, a přitom jsme každá jiná, tvrdí spisovatelka Eva Papoušková a ilustrátorka Galina Miklínová.
GM: To ne, určitě jsem se nezhrozila, já miluju tragické příběhy. Třeba můj oblíbený Roald Dahl – hned na začátku své knihy Jakub a obří broskev zabije rodiče hlavního hrdiny nosorožcem a šup do děje.
EP: Dobře, tak ses nezhrozila, to už trochu fabuluju... Pravda je, že úplně nejvíc mě na tom příběhu zajímalo téma volání dítěte po bezpodmínečné lásce.
LN To by ale bylo téma i na knihu pro dospělého čtenáře. Proč jste ho zpracovala pro děti?
EP: Protože jsem moc chtěla hrdinku s nadpřirozenými schopnostmi, které Sára nakonec opravdu má – od Povětří, Vody a Země dostane tři vzácné dary: umí ovládat vzduch, vodu a rychle se prohrabat půdou.
LN Neobávaly jste se začít dětskou knížku tak tíživým momentem, jako je smrt rodičů při autonehodě?
GM: Myslím, že tu úvodní pasáž, kde Sára přijde o rodiče, napsala Eva tak citlivě, že když ji dítě bude číst, projde skrze ni bezpečně. Není to smrt v přímém přenosu. Prožíváte emoci, obavu o tu malou holčičku, která jede v autě s rodiči, když dojde k nehodě, ale zároveň to není popsáno drasticky. A taky je to pohádka, takže má dobrý konec, který tuhle smutnou událost nakonec vyváží.
EP: Navíc smrt není nic nepřirozeného, všechno je v pohybu, všechno má svůj začátek a konec, všichni jsme ukotveni v čase a stárneme. Hra s časem hraje svou roli i v rozuzlení celého příběhu, kdy Sářin kamarád čáp Křáp sestrojí stroj času. Téma smrti je v téhle knize, myslím, velmi logické. Jde o výchozí situaci, která Sáru donutí procházet různými rodinami.
LN Pěstouni, se kterými Sára postupně žije, ovšem nejsou zrovna ideální. Nepodezírají vás někteří z negativního postoje vůči instituci náhradních rodin?
EP: Doufám, že ne. Ten příběh rozhodně není kritikou náhradního rodičovství, naopak, je tázáním se, která rodina je ta správná. Ta knížka by měla dětem i rodičům připomenout, jak obrovský je to dar, že můžeme být spolu, patřit k sobě. Já bych si samozřejmě přála, aby všechny děti měly své milující rodiče, ať už vlastní, nebo náhradní. A důležité je to slovo milující.
LN Jaký máte názor na otvírání takzvaně těžkých témat v dětské literatuře? Je dobré o nich psát, a pokud ano, jakým způsobem?
EP: Já myslím, že tím klíčem je upřímnost. Po všech těch čtenářských besedách, které jsme absolvovaly, si dávám velký pozor na to, abych děti nepodceňovala. Jsou to hlavičky otevřené a je možné s nimi mluvit o ledasčem, samozřejmě přiměřeně jejich věku.
GM: Naše děti třeba chodí odmalička na pohřby v rodině. O smrti se celkem otevřeně bavíme. Mě na to nikdo nepřipravil, a když jsem se pak setkala se smrtí některých svých blízkých, měla jsem velký problém to zpracovat. Takže podle mě nijak neuškodí, když se těžší témata, citlivě zpracovaná, objevují i v tvorbě pro děti. A taky si myslím, že děti nevnímají smrt či jiná neštěstí tak fatálně jako my dospělí.
LN Obejde se podle vás dětská knížka bez poučení, nebo tam nesmí chybět?
EP: Někteří spisovatelé tvrdí, že děti by se měly jenom bavit a že v dětských knížkách pro poučení není místo. Já tento názor nesdílím. Proč bychom tedy psali, kdybychom děti „netáhli“ výš a dál? To poučení by ale mělo být zasazeno do nějakého širšího plánu, skryté v příběhu.
GM: Souhlasím, poučení by mělo v knížkách být, ale nemělo by z příběhu trčet, mělo by z něj vyplynout. Je fajn, když je to uděláno hravou formou, nenásilně…. A určitě by dětské knize neměl chybět ani humor, fantazie nebo originální hrdina.
LN Hledala jste, Galino, vizuální podobu Sáry dlouho?
GM: Když čtu knížku, ke které mám dělat ilustraci, poprvé, tak toho hrdinu musím hned vidět. Pokud to tak není, knihu vracím, což se mi třeba s Evou nikdy nestalo. Její postavy jsou plastické, většinou mi rychle ožívají před očima. Sára je rukaté, nohaté děvče s neposednými vlásky, pihami a velkýma očima. Vlastně může být jakéhokoli etnika: Hispánka, Židovka, černoška, běloška…
A taky se přiznám, že je to asi moje nejroztomilejší kreslená hrdinka, přestože roztomilost zrovna není moje tvůrčí parketa. Ale zase jsem u ní trochu potlačila barevnost, čímž jsem tu líbeznost trochu ztlumila.
EP: Musím říct, že s podobou Sáry se Galina přesně trefila do mých představ, aniž bych jí cokoli říkala – okatá, kudrnatá holčička se sponkou ve vlasech, které jdou jinak jen velmi těžko spoutat… A co se týká té Sářiny nadnárodnosti, my jsme opravdu dlouho uvažovaly o tom, kdo vlastně Sára je, a došly jsme k tomu, že by měla vypadat jako jakékoli dítě. Protože i vztahy mezi rodiči a dětmi jsou si, myslím, na celém světě velmi podobné.
LN Ilustrace v Sáře Kalamitě trochu připomínají storyboard k filmu, místy by mohly vyprávět příběh samy o sobě. Proč jste zvolila tuhle formu?
GM: Původně jsme zvažovaly, jestli bychom ten příběh nezpracovaly jako filmovou povídku, jeho rytmus plyne jako na plátně. Navíc jde o text, který nemá kapitoly, což je pro dětskou knížku netypické… to mě vedlo k tomu, že jsem dětem chtěla vnímání toho příběhu trochu usnadnit. Proto v horní polovině strany plyne v souvislém proudu děj vyjádřený obrázky a v dolní polovině se odehrává v textu. Jako by se nahoře promítal film a dole běžel zvuk.
LN Dnes jsou děti zvyklé přijímat informace hodně klipovitě, nemají rádi popisnost a pomalé tempo vyprávění, chtějí akci. Přizpůsobujete tomu nějak svůj styl psaní či kreslení?
EP: Já ho v tomhle nemusím nijak přizpůsobovat, protože to jsem já. Hodně píšu i scénáře a ty si žádají akci a nesnesou rozsáhlý popis. Literatura popis vyžaduje o něco víc, ale zase ho můžete nahradit slovní ekvilibristikou a nemusíte na něj vyplýtvat spoustu řádků.
GM: Eva je podle mě autorka, která nemá v textu jediné slovo navíc, což mě jako ilustrátorku hodně baví. Musím nechat naplno rozjet svoji fantazii a přemýšlet, čím ten text doplnit, aby byl výsledný celek pro čtenáře co nejúplnější a zajímavý. S Evou si emočně rozumíme, takže ona mi nemusí nijak zvlášť vysvětlovat, co tím či oním myslela.
EP: To je pravda, jsme na sebe naladěné, přitom jsme každá jiná. Galina je ze severní Moravy, já z jižní, naše rodiny jsou rozdílné, máme jiné životní zkušenosti… Navzájem se ale doplňujeme.
LN Hodně se dnes řeší, že děti málo čtou. Souhlasíte s tím?
EP: Asi ano. Teď na besedě v Havířově jsme se jich ptaly, co čtou. Hodně zmiňovaly komiksy nebo příběhy o růžových jednorožcích, jména autorů ani neznaly. Ale chvíli jsme si povídaly a na konci si samy otevřely čtenářské deníky a ptaly se po nějakých tipech na dobré knížky. To nám udělalo radost, že jsme je snad i trochu přesvědčily, že má smysl číst. Jde to osobním kontaktem a navnaděním na zajímavý příběh. Pro mě tuhle službu kdysi v první třídě udělala paní učitelka Hamerská, která nás vodila do knihovny a vyprávěla nám o knížkách.
GM: Jenže když jsi přišla domů, neměla jsi tam Netflix. Dnes je jiná doba, je těžší přivést děti ke čtení. I já se špatně soustředím na delší texty, obtížněji hledám koncentraci, a to čtení miluju. Ale nevzdávám to. Mám dvě děti a vždycky jim říkám, že ve světě knížek, v příběhu, to může být fajn a mohou tam zažít něco, co nikde jinde. Na moji čtrnáctiletou dceru to ale zabírá jen částečně.
EP: Neboj, ta moje, když jí bylo čtrnáct, taky hlavně poslouchala hudbu a zírala do počítače. Teď je jí pětadvacet, žije v Anglii, na Goodreads plní cíl 70 přečtených knih ročně a píše mi, jestli bych jí neposlala nějaké dobré české knížky, že nemá co číst.
LN Jaké knížky jsou teď mezi dětmi v módě?
EP: Kluci čtou už zmíněné komiksy, memoáry fotbalistů a někteří mají rádi encyklopedie. U holčiček vedou příběhy o koních, jednorožcích nebo o vílách. V kurzu jsou i literární srandičky typu Deník malého poseroutky a stálice je Harry Potter. Myslím, že dnes děti podléhají módním trendům daleko více než dřív. Je to hodně způsobené sociálními médii, kde sdílejí své názory, a z banalit se tak často stávají hity.
LN Jaký je váš názor na školní povinnou četbu?
EP: Já bych povinnou četbu zrušila, ale individuální přístup bych naopak velmi doporučila. Učitelé by mohli dát dětem tipy na zajímavé knížky, inspirovat je a pak jim nechat volnost výběru, aby četly, co je baví, a podávaly o tom při hodinách češtiny nějaké zprávy. Myslím, že v tomhle hrají češtináři hodně důležitou roli. Já těm svým třeba vděčím za to, že píšu.
GM: Souhlasím. Moje dcera má naštěstí osvícenou paní učitelku, která děti nechá, aby si vybíraly samy, a myslím si, že to je důvod, proč ještě Rózka občas něco přečte. Taky teď mají za úkol natáčet videa o různých literátech, mohou třeba natočit cokoli o Boženě Němcové, Nerudovi nebo Erbenovi. Dohledávají si různé informace a baví je to. To mi přijde jako dobrá cesta, jak je přivést k literatuře.
LN Co jste jako děti rády četly?
EP: Já jsem měla ráda knižní sérii Vlaštovky a Amazonky od britského spisovatele Arthura Ransoma. Šlo tam o jachtaření, kempování, taky o skauting a o soupeření mezi partou kluků a holek. Byla to po Roaldu Dahlovi, kterého mi doma překládali z anglického originálu, protože tehdy tady moc nevycházel, jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Líbila se mi ale taky Richmal Cromptonová a její kniha Jirka postrach rodiny, kde byla spousta humoru.
GM: Já jsem odchovaná na pohádkách bratří Grimmů, Andersenových pohádkách a měla jsem ráda i ty od Jana Skácela. Dokonce si myslím, že vydání Andersenových pohádek se starými rytinami dost určilo můj budoucí způsob výtvarného vnímání. Hodně jsem četla i verneovky a Pipi Dlouhou punčochu.
LN Zvládly byste si vyměnit řemesla?
EP: Galina by to určitě zvládla. Já sice ráda maluju, ale potřebovala bych asi ještě několik hodin kurzů kreslení. Ovšem stále mi zní v uších slova profesora Škarohlída, který mě kdysi měl připravit na výtvarnou kariéru a mému otci chirurgovi říkal: „Zelníček, a nemohla by dělat radši něco jinýho?“
GM: Já mám sice pár autorských textů v šuplíku, ale přesto se mi zdá, že dokud existují na světě autoři, které můžu ilustrovat, tak raději zůstanu u kreslení.
