Na loňském, enormně úspěšném albu Emotion &Commotion de facto shrnul nejšťastnější okamžiky své dráhy a zároveň překvapil tím, že vedle sebe seřadil skladby z nejrůznějších stylů a žánrů a nechal se dokonce obklopit velkým symfonickým orchestrem, aniž by se v takovém galimatyáši ztratil. Naopak, deska má napětí, tah i velebnost.
Rockování v ratejně
Beck také album během vystoupení několikrát připomněl: finálním přídavkem verze Pucciniho známé árie Nessun Dorma z opery Nabucco, říznou skladbou Hammerhead, která je poctou Janu Hammerovi, interpretací křehké písně Over the Rainbow, i Corpus Christi Carol z pera Benjamina Brittena. Jinak kytarový veterán vytahoval známé a vděčné kusy ze svých nejoceňovanějších desek Blow By Blow (1975), Wired (1976) nebo Jeff Beck's Guitar Shop (1989).
V kapele má znovu bubeníka Michaela Waldena, kanadskou basistku Rhondu Smithovou s pověstí zemité funkerky od Prince a klávesistu Jasona Robella, původem jazzmana a jinak člena Stingovy skupiny. Walden hrál s takovou nepřetržitou hustotou, jako kdyby právě přišel k Beckovi rovnou z Mahavishnu Orchestra, což se před 35 lety skutečně stalo.
Podobně válcujícím způsobem pojímá baskytaru i Smithová, ta ženská za to umí vzít. Což se příliš nezměnilo, ani když se v několika skladbách chopila elektrického kontrabasu s podivným zvukem. Jenomže lídr, táhnoucí celý večer ohňostroj sól bez vokálů (vyjma ojedinělých blues-funkových vstupů Michaela a Rhondy), patrně potřebuje mít za sebou výraznou zvukovou masu. Té se mu bohatě dostává a přispívají k ní i do široka rozprostřené a někdy trochu pompézní barvy Robellových syntezátorů.
Bylo lépe soustředit se na protagonistu, úžasného hráče, který obohatil dějiny elektrické kytary o obrovskou řadu prvků, od závratné prstové techniky pravačky přes užívání nejrůznějších přídavných efektů po jedinečnou práci s vibrační pákou. Ačkoliv působí kytara v jeho rukou jako divoké zvíře, má ji v každém okamžiku pod kontrolou. Sám přitom ovšem místy vyvádí velmi nezkroceně a nástroj takřka vybuchuje, aby se ovšem vzápětí zklidnil do pianissima anebo elegantně rozlétl v klenuté melodii. K těm byl Beck odjakživa náchylný a prokázal to poprvé brzy po vstupu na pódium v tématu Mna Na Eireann, písni oslavující heroické ženy z irského povstání za samostatnost před devadesáti lety. Ale také několikrát v průběhu večera, třeba v Cause We have Ended As Lovers, ploužáku Stevieho Wondera, který kytarista ždímá na svůj Fender Stratocaster už od nepaměti, anebo v beatlovské A Day In The Life. Osobitě a poměrně stručně zahrál také sólo v jiné rockové klasice, Hendrixově Little Wing.
Kdo má nejradši Beckovy líté jízdy, užil si jich bohatě od svižného tématu skladby Plan B (za niž druhdy obdržel prvou z celkem šesti cen Grammy) přes například Led Boots, Brush With The Blues, Big Block nebo během Dirty Mind.
Zábavný byl prvý přídavek, stará swingovka How High The Moon s přitočenými vokály, poctě pionýrovi elektrické kytary Lesu Paulovi - po něm pojmenovaný slavný model značky Gibson u toho nemohl chybět. Nějakou dobu oblečen do tmavého saka, ale brzy už jen v černé vestě přes bílé tričko bez rukávů a s kovovými ozdobami na pravé paži, procházel se uvolněný Beck sem tam po pódiu. A kytara v jeho rukou se chovala tu jako plamenomet, jindy coby albatros. Barevných odstínů měla nepočítaně. Ale přece především hrála zásadním, originálním a stoprocentně beckovským zvukem, i v nejdivočejších pasážích vnitřně rozechvělá a tak často upomínající na lidský hlas.
Její majitel vyjma pár mladických pokusů nikdy nepodlehl nutkání zpívat jako většina jeho kolegů, kteří si tak snadněji razili cestu k posluchačům. Beck odjakživa vyhledával chodníčky neprošlapané, a přesto se prosadil striktně orchestrální a často dost progresivní muzikou do širokého povědomí. Na kytaru přitom ovšem vždycky překrásně hrál. I ve čtvrtek večer.
Ondřej Konrád
Autor je hudební publicista
