Navzdory emocím, dotčeným reakcím příbuzných a různým výtkám stran zkreslování skutečnosti Bohéma představuje typ díla, který je v České televizi spíš výjimečný. Především přináší výrazné téma, které se dá ve stručnosti shrnout jako hledání míry spolupráce a osobní odpovědnosti ve vztahu k totalitním režimům.
Tvůrci (scenáristka Tereza Brdečková a režisér Robert Sedláček) se vyvarovali karatelského postoje a podsouvání stanovisek a ponechali na divákovi, aby si z předložených faktů sám udělal obrázek. Jemný „návod“, jak k záležitosti přistupovat, lze například spatřovat v posledním díle ve výstižném dialogu Vlasty Buriana a Jaroslava Marvana v šatně Národního divadla, kde oba vyjevují své motivace – jediným smyslem jejich životů je totiž hrát a představa, že o to budou připraveni, je pro ně smrtící.
Bohéma - Vlasta Burian (Vladimír Javorský).
Není pravda, že seriál herce a ostatní umělce dehonestuje, jen ukazuje tlak, kterému byli vystaveni, a strašlivá dilemata, která je svírala. Dokonce i u takového oportunisty, jako byl Otakar Vávra, který se uměl popasovat s každým režimem, je viditelné, že pro něj nebylo lehké vyhovět požadavkům strany a zkreslovat ve filmech realitu.
Možná mohlo být představeno víc umělců, kteří byli hodně odvážní nebo spolupracovali s odbojem, za všechny jmenujme třeba opomíjenou Andulu Sedláčkovou, která se postavila jak nacistům, tak komunistům – nejenže nešla za heydrichiády do Národního divadla, aby slíbila věrnost Říši, ale za války například ve svém divadle odvážně uvedla Čapkovou Věc Makropulos. V roce 1948 bylo její divadlo mezi prvními scénami, které nový režim zlikvidoval.
RECENZE: Bohéma zkoumá, kde začíná a končí kolaborace s nemravným režimem |
Tvůrcům se také podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci).
Nejde o dokumentární drama
Seriálu se od počátku vytýkalo, že kombinuje fakta s fikcí. Je ale třeba znovu zdůraznit, že tvůrci nikdy toto dílo neohlásili jako dokumentární drama. Požadovat tedy od seriálu, aby dodrželo parametry tohoto jasně vymezeného žánru, je nesmysl. Jiná věc je, jak spojení fikce a reality působí, a je pravda, že místy jsou tyto postupy lehce rozčilující, třeba změny názvů filmů jsou zavádějící. Na druhé straně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil vypjatou atmosféru.
Postava uměle stvořené Lili Krallové funguje v dílech odehrávajících se za protektorátu problematicky, nejvíc odkazuje k osudům Nataši Gollové, ale je jí připsána i epizoda ze života Lídy Baarové. Je zajímavé, že v seriálu není exponovaná postava žádné velké filmové hvězdy, což je docela sympatické, protože všechny Lídy a Adiny jsou už stokrát omleté.
Krallová je od počátku charakterizována jako osoba morálně na výši. Jako pražská Němka cítí mnohem víc příslušnost k českému etniku, nacisty nenávidí a za protektorátu pomáhá Židům. Toto vybavení je poněkud účelové – po válce je pak příznačně jako Němka obviněna z kolaborace. Přesto v posledních dvou dílech má její postava určitou logiku a slouží jako příklad dějinných paradoxů, a to včetně nabídky spolupráce s StB.
Jaroslav Plesl jako Miloš Havel.
Jak těžké bylo obstát
Seriál je rovněž další rehabilitací Vlasty Buriana ve výborném podání Vladimíra Javorského, který dokázal skvěle postihnout hercovu psychickou labilitu, nedůslednost i citlivost. I další herecké výkony jsou ozdobou seriálu – Michal Dlouhý v neméně složité roli Zdeňka Štěpánka, jenž byl v inkriminovaných letech vystaven nezáviděníhodným rozhodnutím, ale rozhodně zde není líčen jako slaboch nebo snad kolaborant, pouze jako senzitivní, výbušný člověk.
 |
V posledním díle se například řeší jeho účinkování ve hře sovětského autora Burjakovského o Juliu Fučíkovi Lidé, bděte a výtečná byla scéna na zkoušce, kdy překladatelka hry Josefa Slánská začala Štěpánkovi vysvětlovat, jak má pojmout postavu komunisty Peška, na což herec v Dlouhého pojetí reagoval přepjatou, až hysterickou dikcí. Absurdní je, že tuto roli se Štěpánkem alternoval „frakman“ Jiří Steimar, což byl další problém nové doby, mnoho herců prostě kvůli svému ustrojení nemohlo hrát role zemitých mužů z lidu, komunistických vůdců, stachanovců a podobně.
Vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl, stejně jako Pavel Batěk obdivuhodnou přizpůsobivost a zákeřnost Otakara Vávry, zde například autenticky vyzněl jeho cynický odsudek Radokovy Daleké cesty. Také Saša Rašilov ztvárnil Oldřicha Nového jako člověka s noblesou, který nemiluje otevřené střety, ale svým zásadám se nezpronevěří.
Celkově seriál Bohéma zvolené téma určitě zvládl a zejména poslední dva díly přinesly mrazivý a pravdivý obraz výměny jedné totality za druhou, ukázaly, jak bylo těžké v této děsivé době obstát a že každý kompromis s režimem znamenal zvlášť pro umělce, kteří svou profesi provozují na očích veřejnosti, tíživé trauma.
