Radní pro kulturu Lukáš Koucký jako jeden z argumentů k vyhlášení výběrových řízení označil fakt, že v posledních dvanácti letech se žádné nekonalo. Jednak je to mylný údaj a jednak jde o pofidérní důvod, protože pražská divadla fungují již řadu let nesystémově; už jenom to, že část z nich prošla transformací a část ne.
Všechny potíže, umělecké, provozní i ekonomické, se od toho odvíjejí a bude to čím dál horší. Radní také slibuje, že počínaje letoškem se budou konat výběrová řízení na ředitele vytipovaných divadel každý rok.
Jenže „sekat“ jedno řízení za druhým nemá být začátkem, ale koncem komplexního transformačního procesu. Ten radnice letos v září navíc ještě zastavila a zatím se k celé problematice staví velice bezradně. A proč jsou „na forhontě“ právě Vinohrady a Švandovo divadlo?
Co obnáší „značka“ divadla
Pražská divadla sice částečně potřebují generační výměnu, ale především je bezpodmínečně nutné, aby zřizovatel jasně artikuloval, jaká divadla chce a proč je bude platit. Čili co obnáší „značka“ jednotlivých scén, což je termín, kterým kdekdo mává, aniž by věděl, co znamená.
Naposledy ministr kultury Besser plamenně sliboval, že zachrání značku Státní opera. Bylo až příliš viditelné, že netuší, o čem mluví, vždyť tato „značka“ vznikla po roce 1989 a definovat, co vlastně znamená, by zamotalo hlavu i informovanému odborníkovi.
Některá z hojně dotovaných pražských divadel dnes nemají daleko ke skanzenu a jejich dramaturgie je konformní a nezajímavá, umělecké výsledky sporné. V několika divadlech jsou již více let šéfové, kteří tam nepatří, a jejich instalování mělo mnohem víc co dělat s jejich politickými a osobními vazbami než s jejich uměleckým kreditem.
Státní opera Praha
Není to sice nic nového pod sluncem, ale přece jenom to začíná být poněkud neúnosné. I tak je dosud „ruka Páně“ otevřená a evaluace zůstává neznámým pojmem. Jak se to má s právě vyhlášenými konkurzy, se lze jen dohadovat. Někoho se chce magistrát zbavit a jiného si nechat? Ten předchozí měl zase jiné priority, ale o dobré divadlo nakonec až tak nejde. Kdo by to na té radnici také posuzoval, že?
Jestli ze sebe nemá magistrát jako tradičně udělat blázna, musí především provést analýzu současného stavu po stránce ekonomické, provozní i umělecké. V součinnosti s tím urychleně dokončit ekonomickou transformaci a konečně si vybrat, koho pořádně zaplatit a koho nechat plavat.
Alibismu už bylo dost. Možná by bylo načase zabývat se také oddělením souborů od budovy a zbavit umělecké šéfy jha ekonomiky. Všechny změny se ale musí připravovat v dostatečném časovém předstihu. Radní Koucký má evidentně dojem, že když nyní vyhlásil výběrové řízení na šéfy, kteří začnou fungovat za rok, tak tuto podmínku splnil. Ale to je velký omyl, už teď je pozdě.
ČTĚTE VÍCE: |
Jenže na tohle všechno magistrát nestačí a nemá jediného odborníka. O divadlech by především měli rozhodovat zkušení divadelní praktici a pak teprve teoretici. U nás je ale zvykem dělat vše obráceně - lidé, kteří viděli divadelní provoz z rychlíku a nikdy nevstoupili do divadla jinak než předním vchodem, spouštějí reformy.
Je nutné vytvořit aspoň rámcová zadání pro jednotlivá divadla. I když i s tím se musí opatrně, profilace je jedna věc, ale je třeba pro ni najít personu, která ji bude umět naplnit. A poskytne záruky hlavně tím, co již předvedla jinde. A ne že angažujeme Pepíčka, který se nám líbí nebo slíbil, že to bude dělat tak, jak si přejeme.
A ledva bude instalován, začne všechno bezradně „patlat“. V každém případě by mělo být jasné, co zřizovatel chce. Neměl by dopustit, aby se věci po oblíbeném domácím způsobu „rozplizly“ a došlo ke zmatení pojmů.
Ze hry Cvrch, kterou v divadle Komedie uvádí Divadlo Letí
Příklad: Divadlo Komedie má už od doby Michala Dočekala zřetelnou podobu. Poslední provozovatel Pražské komorní divadlo Dušana D. Pařízka ji postavil jako autorskou scénu s výrazně intelektuálním dramaturgicko-inscenačním profilem.
Jestliže se dnes o ni chce ucházet Hana Gregorová, která provozuje bulvární Divadlo Radoslava Brzobohatého, bude v zadání výběrového řízení asi něco špatně.
Byla řeč o generační výměně. V Praze jsou dnes veřejná divadla s šéfy, kteří mají odslouženo i bezmála dvacet let ve funkci. To prostě není normální, to je stav jako za minulého režimu, kdy se raději s ničím nehýbalo a vyhovovalo to všem, jelikož při každém pohybu se otevíraly kádrové materiály a vylezly na povrch staré průšvihy a ti, kteří se z nich už oklepali, do nich spadli znova.
Ovšem generační výměna neznamená, že se všeho mají zmocnit třicátníci a čtyřicátníci. Věk zdaleka není jediná souřadnice, ale nelze nevidět, že mezi mladšími tvůrci začíná být stejná tlačenice jako koncem 80. let. Signálem je i relativně vysoký počet subjektů, který se bude ucházet o uvolněnou Komedii.
Další dvě vypsaná výběrová řízení mají ale podstatně horší podmínky, vítěz dostane na hrb vše, co tam zůstane po jeho předchůdci. Stručně řečeno od souboru až po vrátného. Správně by měl dostat prázdný barák. Ale ten řev by pak slyšeli zřejmě i protinožci. Jak vidno, nestačí jen vyhlašovat konkurzy...
