Pondělní závěrečný koncert se konal tak trochu na českém hřišti, které Američan David Robertson ke světovosti nepozdvihl. Jeho pojetí Sukovy Pragy nevystihlo ani charakteristickou lyriku, ani jistou slavnostní náladu a stavebně náročná skladba neměla napětí a žádný jednolitý oblouk.
Úvodní premiéra Miroslava Srnky, skladba Superorganismus, jakási barevná vlnoplocha pro velký orchestr, vyzněla meditativně a soustředěně a bylo možné si vzpomenout na loňské Ligetiho Atmosféry, kde ovšem méně je více. Objev roku od v zahraničí „nejúspěšnějšího českého soudobého skladatele“ to nebyl.
Josef Špaček hrál čistě a muzikálně houslový koncert Putování dušičky Leoše Janáčka, který svědčí hlavně o lásce brněnských muzikologů k Janáčkovým náčrtkům a není to tak silné dílo, jen místy připomíná jeho pozdní vrcholné kompozice. A pak dobře zahraný Dvořákův Mazurek či komorně upravená píseň Když mě stará matka – alespoň tohle potěší vždycky.
Světová kvalita i unavené legendy
Jednoznačnou kvalitu nabídly letos dva italské orchestry – Santa Cecilia z Říma a Filharmonica della Scala z Milána. Byla radost slyšet od Italů precizní a muzikální přístup a Jakub Hrůša ho dokázal s orchestrem svaté Cecílie skvěle vystihnout a podpořit v emocemi nabitém večeru.
Velkolepé loučení s Offspringem, v karlínském Foru zaznělo 11 000 strun. Příští Jaro přivítá Američany |
Největší dirigentská hvězda Riccardo Chailly se Scalou zase zaujal naprosto neokázalým přístupem a tím, jak málo gest orchestru stačí k probuzení dramatického ohně. S velmi úspornými gesty si vystačil také Kirill Petrenko v čele Berlínských filharmoniků při úvodní Mé vlasti.
Přesto byla úroveň strhující, se vzácně slýchaným smyslem pro celek a schopností udržet dramatické napětí. Byli jsme svědky výjimečné zvukové kultury i výjimečné energie, kterou v sobě tento orchestr má, přitom nechyběla muzikálnost ani lyrika.
Případné stesky nad tím, že to nebylo naše české pojetí, nejsou na místě. Hlavní vada byla, že nikdo nedokáže vylepšit akustiku Smetanovy síně.
Pozadu nezůstal ani skvěle hrající orchestr Francouzského rozhlasu, který svého Ravela provedl s opojnou barevností a komplikovanějšího Mařatku s nábojem a dokonalou precizností.
Ze scény staré hudby přijely dvě legendy a zároveň také dva staří pánové. Unaveně působící Philippe Herreweghe pojal italské milostné madrigaly spíše jako duchovní meditativní večer.
A Ton Koopman přivezl až příliš pestrý mix ze tří kantát Johanna Sebastiana Bacha, ale sbor i někteří sólisté mu zněli poněkud zastřeně. Soustředěný ponor do Bachova hudebního světa to úplně nebyl. Naopak s plným sebevědomím nastupující elity se představil korejský klavírista Seong-Jin Cho.
Z méně nápadných koncertů bych velmi ocenil pozvání sboru Polského rozhlasu, který už dávno nepůsobí pod rozhlasem, ale v nově postaveném evropském Pendereckého centru v Luslawicích.
Připomínat svět polské hudby 2. poloviny 20. století je důležité, protože podobná želízka v ohni jako Penderecki, při vší úctě k mnoha našim osobnostem posledního půlstoletí, nemáme. A Poláci o ty své umějí pečovat.
Zvláštní pozornost si zaslouží některé další méně sledované koncerty. Vždy je cenné přivést prvotřídní písňový večer, letos se o něj postarala Miah Persson s klavírním mistrem svého druhu Malcolmem Martineauem.
Skvěle se uvedli mladí čeští hráči z dechového Alinde Quintetu a bezprostřední, hráčsky suverénní i repertoárově zajímavý byl mladý violoncellista Vilém Vlček. Dobře se představil mladý český dirigent Jiří Habart.
Česká pěvecká sestava v Libuši sklidila velký ohlas a ovace, ale je to také příležitost diskutovat o tom, co této generaci chybí v porovnání s pěveckými osobnostmi minulých dob. Jinak je asi dobře, že v Roce české hudby nebyl festival přecpán českou hudbou za každou cenu.
Praha zůstává na mapě
Celkově se Pražské jaro velmi snaží držet kurz vysoké kvality i za cenu celkově menšího počtu koncertů. Ukazuje se také, že oslovit je potřeba hlavně publikum, které ví, na co jde.
Má vlast živá a dokonalá. Berlínští filharmonikové pod taktovkou Kirilla Petrenka splnili smetanovský sen |
Jen na jednom koncertě jsem zažil turistické publikum, které tvrdošíjně tleská mezi větami komorních skladeb. Takové publikum přece jen není cílem a lákat ho na neustálé marketingové inovace nemá smysl.
Pražské jaro se také snaží o co nejširší záběr co do žánrů a typů akcí, přidává dětské, parkové, výtvarné, alternativně soudobé... Možná až příliš. Jeho nejbytostnějším posláním ovšem je udržet co nejkvalitnější mainstream v silném duchovním odkazu tradiční klasické hudby. Tak jako světové galerie stále dokola ukazují mistrovská díla výtvarného umění.
Je také dobře, že se Pražskému jaru pořád daří udržet Prahu na cestovní mapě světových orchestrů. A příští rok máme štěstí. Bostonský symfonický orchestr míří na velký šostakovičovský festival do Lipska a se svým šéfem Andrisem Nelsonsem se zastaví i v Praze.
A Chicagský symfonický orchestr, který u nás nikdy nevystupoval, cestuje do Amsterdamu na festival všech Mahlerových symfonií – a jeho Šestou provede také v Praze. Vstupenky na tyto dva koncerty se už jako příslib kulatého 80. ročníku prodávají.
