Program závěrečného koncertu byl originální a pro tento orchestr rozhodně ne typicky zájezdový. Žádní vídeňští klasikové, ale Šostakovič a Dvořák. Hlavním dílem byla jeho Šestá symfonie, kterou přednesli s charakteristickou lyrickou zpěvností a v odvážně pomalých tempech. Andris Nelsons, čtyřiačtyřicetiletý lotyšský dirigent, má cit pro dlouhé melodické plochy a střídání barev – a ne náhodou se věnuje symfoniím Antona Brucknera.
Má rád lyriku, ale také jakousi epickou šíři těchto novoromantických skladeb. Zjevem připomíná lesního muže, který si užívá každou melodickou linku. U Dvořákovy Šesté symfonie to bylo trochu diskutabilní provedení, protože rychlejší tempo a rytmická pregnantnost by skladbě slušela možná přece jenom víc.
V případě Šostakovičovy Deváté by se zase dala položit otázka, jestli krásný zvuk a dokonalá barvami hrající sóla všech dechových nástrojů jsou přesně to, co bolestná a první poválečná symfonie potřebuje. Posluchačský zážitek to ale byl veliký, i když nad pojetím jistě můžeme diskutovat. A ocenit musíme i úvodní pohádkově laděnou a přitom moderní skladbu Sofie Gubajduliny, stejně jako přídavek. Vídeňští filharmonikové totiž zařadili „svého“ Johanna Strausse a lyrický valčík Kde kvetou citróny a zahráli ho s ideální brilancí a elegancí.
Skvělí muzikanti Hadelich a Capucon
Jinak se dá říct, že první plnohodnotný ročník po dvouleté covidové přestávce se velmi vydařil a nabídl řadu dramaturgicky výrazných projektů. Velký ohlas mělo spojení staré a soudobé hudby Vize a sny. Nápadné bylo odhodlání sáhnout k interpretům mladší a střední generace. S rozhlasovými symfoniky vystoupil skvělý houslista Augustin Hadelich a očekávání zcela naplnil Gautier Capucon jako rezidenční umělec hned na třech koncertech. Strhující byl sólově v Kodálym, s klavírem v Brahmsovi i Franckovi a nakonec s orchestrem v Elgarově koncertu.
Má vlast patřila k těm neotřelým, s orchestrem Západovýchodní díván, který tvoří mladí hudebníci ze zemí Blízkého východu, měla silný symbolický podtext a energii mládežnického orchestru. Citelně chyběl Daniel Barenboim, i když jeho asistent odvedl výbornou práci.Už před delší dobou odřekla cellistka Alisa Weillerstein pro Bachovy violoncellové suity – Alban Gerhardt byl ale možná víc než adekvátní náhradou. I když koncert patřil k nejméně vyprodaným, nabídl přehlídku zralosti a hlubokého porozumění Bachově hudbě.
Pořádná dávka Offspringu. První ročník „minifestivalu“ v rámci Pražského jara se vyvedl |
Totéž by se dalo říci o koncertu Freiburského barokního orchestru, i když sestava kantát úplně vrcholná nebyla.
Z klasických výročí se velkorysé pozornosti dostalo Césaru Franckovi v různých podobách. K nejobjevnějším patřilo skvělé provedení rozsáhlé symfonické básně Psyché Českou filharmonií, Českým filharmonickým sborem Brno a Petrem Altrichterem. Je to skladba lyrická i dokonale prokomponovaná, nadčasová óda na sílu lásky v živelné i mystické podobě. Historizující pohled na Francka a jeho dramatickou symfonickou hudbu pak nabídl soubor nástrojů 19. století Les Siécles s Francoisem-Xavierem Rothem. Nemohu se zbavit dojmu, že nástroje 19. století nemají stejné kouzlo autentičnosti jako dobové nástroje baroka a klasicismu. Nástroje romantické epochy nabízejí úplně jiný zvukový obraz, méně citový a imaginativní, takže bych je za měkký zvuk moderních orchestrů nevyměnil.
Největší objev festivalu orchestr z Birminghamu
Zato hostování Birminghamského symfonického orchestru s mladou dirigentkou Mirgou Gražinyté-Tylou patřilo k těm, které by se mohlo okamžitě zopakovat a hned rozšířit o další program. Dirigentka nabídla osobitý a emocionálně bohatý pohled na Brucknerovu Šestou symfonii a orchestr barvitý a šťavnatý zvuk smyčců. Patřil k největším objevům festivalu.
Z domácích interpretů se přesvědčivě zapsala Markéta Cukrová v písňovém recitálu i dirigent Petr Popelka. Nápadná je generační změna pohledu na soudobou hudbu, kdy místo tradičních domácích výročí dostala velký prostor dílna soudobé tvorby 21. století. Možná až moc.
Při celkovém pohledu je znát, že Pražské jaro opět upřednostňuje promyšlenou dramaturgii před sbírkou jmen slavných interpretů, kteří hrají pořád totéž. A to je možná vůbec nejlepší signál i do budoucna.
