Pražskou Tróju zabydleli oceloví tvorové Sušky a Raise

Svažitý terén táhnoucí se od Kobylis až k Trojskému zámku na břehu Vltavy zabydlely až do poloviny listopadu skulptury sochaře Čestmíra Sušky (1952) a o generaci mladšího Lukáše Raise (1975). Málokdy se stane, aby sochy ve veřejném prostoru působily tak přirozeně. Jako by je sem podle promyšleného plánu neumístily jeřáby – spíš se zdá, že zde vypučely jaksi samovolně, bez přičinění lidského faktoru. Působí jako autentická součást databáze minulých nebo naopak jako předzvěst budoucích biosfér.

Čestmír Suška - Buben. Z výstavy v Botanické zahradě v Praze Tróji

"Doba železná" Čestmíra Sušky se datuje od roku 2005, kdy objevil vyřazené kovové kontejnery na studijním pobytu v americkém Vermontu. Tam z nich začal autogenem vyřezávat první "Rezavé květy". Dokonalé, převážně kulovité nebo válcovité objekty s prorezlou glazurou na povrchu jsou jako madeirové kraslice prošpikované strukturou jednoduchých vzorů. Ty mohou připomínat dekory norských svetrů, babiččin ubrus, nebo dekorační váleček na stěnách. Zároveň ale opakují tvary sněhových vloček nebo nanočástic hmoty pod mikroskopem.

Nepravděpodobná dokonalost trubek

Přírodní tvarosloví respektuje ve své tvorbě také Lukáš Rais. Vedle konkrétních soch, které jsou v Botanické zastoupeny párečkem lam svařených z pouličních lamp, obří nohy či ocelového stromu nesoucího ve svých skleněných plodech tresti ovocných vůní, zde představuje i svoji abstraktnější polohu. Právě v ní se projevuje jeho vášeň pro geometrii, matematiku a fyziku, které mu pomáhají formovat jeho nepravděpodobně dokonalé objekty.

Lukáš Rais - Metamorfloris. Z výstavy v Botanické zahradě v Praze Tróji

Pro Raise jsou základním stavebním prvkem trubky různých průměrů, které jsou de-formovány tak, že popírají sebe sama. Zdánlivě nezdolný kov sochař řeže, ohýbá, obrací naruby, rozkládá a znovu sváří tak, že výsledek navzdory přísnému řádu působí organicky a dynamicky jako větvoví stromů, ptačí hnízda nebo lesknoucí se těla gigantických trilobitů.

Výstava Čestmíra Suška a Lukáše Raise je jako "blízké setkání třetího druhu," které nám připomíná, že příroda, vesmír i umění čerpají z jednoho definitivně daného navždy platného slovníku tvarů, před kterým nemáme úniku.