Alenka v říši divů vychází i v češtině ve stále nových vydáních, shánějí se i starší se známými ilustracemi, hraje ve filmu i v divadle.
„Alenčina dobrodružství v kraji divů zásadně proměnila dosavadní charakter literatury adresované dětskému čtenáři. Namísto mravokárného poučování, obvykle v duchu křesťanské morálky, nabídla fantastický svět apelující v první řadě na představivost, která dítě dokázala neodolatelným způsobem odpoutat od mnohdy strohých faktů viktoriánského života,“ řekl ČTK k přetrvávající oblibě knih Lewise Carrolla anglista Zdeněk Beran z Filozofické fakulty UK.
Druhé hledisko výjimečnosti knih podle něj souvisí s autorovou profesí matematika a logika. „Charles Lutwidge Dodgson alias Lewis Carroll si uvědomoval, že jazyk není logická soustava znaků, a pokud bychom chtěli jazyk podřídit zákonům logiky, vznikne cosi neméně fantastického, jazykový nesmysl, nonsens,“ říká. Doboví čtenáři měli jazykové hříčky ve velké oblibě, ale Carroll jde ve svých knihách mnohem dál, provádí de facto hlubokou sondu do lidského podvědomí - oba Alenčiny příběhy jsou prezentovány jako sny.
„V jeho textech soustavně soupeří logično s nelogičnem, empirie s fantasknem, zdravý rozum s bizarně šílenými situacemi. Není právě tímto Lewis Carroll spíše než rozšafným Viktoriánem naším tak trochu potrhlým současníkem?“ přemýšlí Beran.
Katalog Národní knihovny eviduje tři desítky českých vydání knížky od prvního z roku 1931 v překladu Jaroslava Císaře. V témže roce vyšel příběh u jiného nakladatele znovu v Císařově překladu a následovaný pokračováním Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Společně příběhy vyšly v roce 1949 a následovala vydání v překladu Hany a Aloyse Skoumalových, jež vyšla do konce 80. let čtyřikrát. Po roce 1989 vyšly Alenčiny příběhy česky dvacetkrát, některé jsou překlady převyprávěných verzí originálu; jinak ale většinou vycházejí z díla Skoumalových.
O tom, který překlad je lepší, se milovníci textu přou. Skoumalovi přišli v 60. letech s novou verzí, která třeba v případě legendárního Žvahlava převádí text do minulého času. Ten sice lépe odpovídá originálu, ale ztrácí rytmus. Překlad nonsensových textů je ale velmi náročný a podle některých v podstatě nemožný.
Alenka ve filmu a na divadle
Přes velký důraz na představivost se Alenka dočkala mnoha filmových i divadelních adaptací. Úplně první filmová verze vznikla v Anglii už v roce 1933, tedy třicet sedm let po Carrolově smrti. Dvanáctiminutový snímek byl nejdelší anglickou produkcí své doby. Natočilli ho režiséři Cecil Hepworth a Percy Stow, kteří vycházeli z původních ilustrací Sira Johna Tenniela. Do role Královny Hepworth obsadil svou manželku a sám si zahrál Žvahlava. Dokonce i kočka Šklíba byla domácí. Z filmu se zachovalo osm minut, které před několika lety restauroval Britský národní filmový archiv.
První americká verze vznikla v roce 1933 ve studiu Universal a zahrál si v ní také hollywoodský herec Garry Cooper.
V roce 1951 vznikla v americkém studiu Disney filmová verze, pro kterou scénář napsal spisovatel Aldous Huxley, a která patří k nejoblíbenějším disneyovkám vůbec.
Významný zářez do „alenkovských“ dějin fiulmu udělal český režisér Jan Švankmajer, který v roce 1988 natočil animovvaný film Něco z Alenky. Originální surrealistická pocta Carrollovi se vyznačuje živým, tajemným fantazijním světem, který se přinejmenším vyrovná původní předloze.
Zatím poslední filmovou verzi Alenky natočil v roce 2010 režisér Tim Burton s Miou Wasikowskou, Johnnym Deppem a Helenou Bonham Carterovou v hlavních rolích.
Alenka se dočkala také divadelních adaptací. Aktuálně ji má v repertoáru pražský Minor, v Praze se hraje několik černodivadelních představení a v Uherském Hradišti měla v červnu premiéru inscenace Jana Antonína Pitínského. Alenka inspiruje i baletní tvůrce, Anglický královský balet má na repertoáru choreografii Christophera Wheeldona, kterou mohli v kinech vidět i čeští diváci.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |