Je v našem světě více rasismu, nebo obvinění z jeho projevů? "Stojím na pláži s pistolí v ruce/ hledím na moře, hledím na písek.../ Jsem živý, jsem mrtvý/ Jsem cizinec, který zabíjí Araba."
Tato slova pocházejí z prvního singlu britských The Cure s názvem Killing An Arab a Robert Smith pak musel dlouho vysvětlovat, že nejde o přitakání rasismu, nýbrž - napovídal - o příběh z "jakési knihy Cizinec".
Ani tehdy ale ještě všichni hudební publicisté jasnou inspiraci Camusovým Cizincem nerozkryli. (Blahoslavený svět pop-music, kde stačí přečíst pět knih, a ihned lze získat image neproniknutelného mudrce.)
Nařčení z rasismu se po vydání románu nevyhnul od kritiků ani sám Albert Camus. Latentní rasismus - tedy přistoupení na podřadnost zabitého Araba - je pak také údajně nutný k názoru, že Meursault je nevinný.
Nevěsta morfinistka, ženich žal
Albert Camus (1913 - 1960) se narodil v alžírském Mondovi. Otec padl během první světové války, jeho manželku - negramotnou uklízečku - po této zprávě stihla mrtvice a do konce života trpěla poruchou řeči.
Dalšími členy rodiny byli vedle mladšího bratra Luciena autoritativní babička a její rákoska a tělesně postižený strýc.
Jakožto vynikající student mladý Albert získal za pomoci svých učitelů vládní stipendium, a tak mohl navštěvovat lyceum a později také univerzitu. Ve složení prestižní zkoušky, která byla nutná k získání učitelského místa, mu však zabránila tuberkulóza, jíž trpěl od sedmnácti let.
V třicátých letech pracoval jako novinář pro Alger Républicain a Soir Républicain a také vedl dvě ochotnické scény - v roce 1934 vzbudila skupina L´Equipe rozruch hrou Vzpoura v Asturii o povstání horníků v Oviedu. Na radu svého profesora filozofie vstoupil "rozhněvaný mladý muž" také do komunistické strany, v níž však setrval pouhé dva roky.
Brzy zkrachovalo také Camusovo první manželství. Pohledný mladík si sice dokázal získat pozornost a následně také ruku "dekadentní múzy alžírské mládeže" Simone Hié, pohádka o moderním, velmi volném vztahu ovšem skončila ve chvíli, kdy se Albert dozvěděl, že Simone už propadla drogám natolik, že za jejich opatření platí lékárníkům vlastním tělem.
Tento trýznivý zážitek považoval autor po celý život za nejpodstatnější zážitek pro své psychické utváření. V této době Albert Camus taktéž sepsal za jeho života nevydaný román Šťastná smrt a knižně pak debutoval souborem Rub a líc (1937).
Nejdříve je třeba odpovědět
V roce 1940 - poté, co byl ze zdravotních důvodů propuštěn z francouzské armády - Camus přesídlil do Paříže. V téže době se rovněž podruhé oženil s Francine Faureovou a stal se členem redakce deníku Paris Soir. Mimoto však také psal do ilegálně vydávaných novin Combat, jejichž šéfredaktorem pak byl v letech 1944 - 47, a pracoval jako lektor nakladatelství Gallimard.
V letech německé okupace Camus vydal úspěšný první román -již zmíněného Cizince (1942). V témže roce pak vychází esejistický Mýtus o Sisyfovi s úvodní kapitolou Absurdno a sebevražda: "Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.
Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. Jsou to hry: nejdříve je třeba odpovědět." Román a eseje doplnily divadelní hry z roku 1944 Caligula a Nedorozumění.
Nedorozumění je zasazené do Českých Budějovic, které autor navštívil během předválečné cesty po Evropě. Jde o pozměněný "příběh o Čechoslovákovi", jejž na kusu starých novin objeví pod slamníkem hlavní hrdina Cizince Meursault: "Z jedné české vesnice se vydal jakýsi muž do světa za výdělkem. Po pětadvaceti letech se vrátil jako boháč, se ženou a s dítětem.
Jeho matka a sestra měly doma společně hostinec. Chtěl je překvapit, a tak nechal manželku s dítětem na nocleh u konkurence a sám se odebral k matce; přišel a matka ho nepoznala. Napadlo ho, že si z matky udělá dobrý den, a najal si u ní pokoj.
Se svými penězi se nijak netajil. A v noci ho matka se sestrou utloukly kladivem, oloupily ho a mrtvolu hodily do řeky. Ráno přišla manželka a bezděky prozradila, kdo vlastně neznámý nocležník byl. Matka se oběsila. Sestra skočila do studny."
Po dílech o negaci přišlo na řadu vyjádření pozitivnosti.
Také tu Camus opět zpracoval ve třech podobách: román Mor (1947), dramata Stav obležení (1948), Spravedliví (1949) a esej Člověk revoltující (1951), který znamenal názorový rozchod s Jeanem-Paulem Sartrem - mimo jiné také kvůli Sartrovým sympatiím k marxismu-leninismu.
Nobelovu cenu obdržel Camus v roce 1957, o sedm let dříve než Sartre. Právě při převzetí ve Stockholmu v souvislosti s alžírskou válkou vyslovil větu, která mu byla dlouho přičítána k tíži: "Miluji spravedlnost, ale když si mám vybrat mezi spravedlností a matkou, vyberu si matku."
V té době také vydal své poslední prózy - román Pád (1956) a povídky Exil a království (1957). V roce 1960 Albert Camus zahynul při autohavárii. Ve voze byl nalezen nedokončený rukopis románu První člověk.
