Čtvrtek 28. října 2021, Den vzniku samostatného československého státu
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Na své nové desce se Metallica přesvědčivě vrací ke kořenům

Kultura

  6:00
Nijak neskrývaná exkurze do vlastní stylotvorné minulosti a přitom naštěstí nikoliv pouhá recyklace a rozmělňování osvědčených nápadů. Tak by se dala v kostce charakterizovat nová nahrávka americké skupiny Metallica nazvaná Hardwired... To Self-Destruct.

Nové album po osmi letech. Zleva Kirk Hammett, Robert Trujillo, Lars Ulrich a James Hetfield na portrétu k albu Hardwired… To Self-Destruct. foto: ČTK

Již 35 let existující Metallica nikdy nenechala na svoji řadovou desku čekat tak dlouho. Jubilejní desátý počin uzřel světlo světa celých osm roků po svém předchůdci Death Magnetic. Pravda, v mezičase vyšel kontroverzní, kritikou i posluchači nezřídka přímo znechuceně (ne)přijatý projekt Lulu, tedy společné avantgardní dvojalbum s brzy poté zesnulým Louem Reedem, ale to byla ve své podstatě spíš Reedova deska, na níž mu Metallica převážně „jen“ obstarala instrumentální doprovod. Ona tvůrčí a nahrávací pauza však jedné z historicky nejvýznamnějších metalových kapel světa prospěla, protože novinka přináší úhrnem daleko přesvědčivější hudební materiál než Death Magnetic. Přitom jakési její nevyřčené motto je vlastně dost podobné a zpívající kytarista James Hetfield, bubeník Lars Ulrich, další kytarista Kirk Hammett a basák Robert Trujillo do značné míry navazují pomyslnou nit někde tam, kde ji v roce 2008 zanechali.

Už tenkrát se netajili tím, že se částečně chtěli vrátit až někam ke svým kultovním počinům Master Of Puppets (1986) a ...And Justice For All (1988) a vyslyšet tak přání svých nejskalnějších fanoušků. Death Magnetic nebylo špatné album a každopádně – až na zbytečně přebuzený a v konečném efektu leckoho téměř iritující zvuk – dávalo na ty „zlaté staré časy“ vzpomenout. Háček byl ve zdaleka ne vždy dostatečné kompoziční síle jednotlivých skladeb. Nejmenovaný známý český muzikant to tehdy vyjádřil lakonicky: „Ta deska je plná skvělých riffů, ale nějak tam chybějí písničky.“ Jako kdyby pánové jeho postřeh slyšeli, tentokrát to vzali z trochu jiného konce.

Větší střídmost by nezaškodila
Hned znamenitý první singl, který skupina v létě vypustila, tříminutový „vypalovák“Hardwired, donutil nejen pamětníky mocně zastříhat ušima. Takhle stručně a úderně Metallica třicet let nezněla! Četné spekulace a naděje, že se to bude týkat celé desky, ještě přiživil bubeník Lars Ulrich jedním ze svých prohlášení: „Předchozí album nám pořád narůstalo a narůstalo, písně se prodlužovaly. Teď je to jinak. Songy jsou sevřenější, zkrácené, zeštíhlené.“ Výsledek tomu však zas tak moc neodpovídá. Hardwired... To Self-Destruct je totiž ve finále téměř osmdesátiminutová „kláda“ o dvanácti položkách, rozdělených rovnoměrně na dvě CD. A zmíněná nářezovka, která celou kolekci otevírá, tu nemá dalšího obdobně pojatého bratříčka, protože většina skladeb se svou stopáží pohybuje někde mezi šesti a sedmi minutami...

Přitom o něco větší střídmost by jistě nebyla od věci. Album, respektive dvojalbum má výtečný rozjezd: po Hardwired následují další tři náležitě nosnými motivy vyzbrojené písně, které by teoreticky klidně mohly figurovat už na „klasických“ albech Metalliky z 80. let, zejména na Master Of Puppets. V Moth Into Flame skupina opět výrazněji sešlápne rychlostní pedál, což jí rozhodně svědčí, navíc typicky metallikovsky „zpěvné“ kytarové figury čeří nastalý rachot a činí jej posluchačsky zajímavým a zároveň chytlavým. Dream No More svým pojetím tak trochu odkazuje ke komerčně nejúspěšnějšímu počinu kapely, eponymnímu „černému“ albu z roku 1991, avšak následně nahrávce padá řetěz. První disk uzavírá poměrně nudná „polobalada“ Halo On Fire a ještě o něco méně záživné jsou písně Confusion a ManUNkind zkraje druhého CD.

Konec dobrý, všechno dobré
Naštěstí s Here Comes Revenge kapela znovu chytí dech a samotný závěr je parádní. Vloni v prosinci navždy odešlé rockové ikoně Lemmymu jako hold a poděkování za věčnou inspiraci věnovaná skladba Murder One, v níž si Metallica pohrává s názvy písniček Motörhead, tvoří svou propracovaností jeden z vrcholů celé desky a finální lahůdkou je vůbec nejsvižnější kousek Spit Out The Bone. Zde se čtveřice ohlíží až někam ke svým raným opusům Kill ’Em All a Ride The Lightning.

Od Metalliky už asi nikdo nečeká bůhvíjak převratnou či novátorskou nahrávku. Za to, co tentokrát předvedla, se však, byť s uvedenými výhradami, nemusí červenat. Nehledě na to, že jako téměř vždy u ní stojí za pozornost i decentně filozofující texty. Zaměřují se například na problematické atributy slávy a otázky týkající se samotné existence člověka a Metallica jimi potvrzuje výsadní pozici jedné z nejpřemýšlivějších skupin v celém metalovém žánru.

Autor:

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat