Kvůli brexitu jsem měl chuť vyhodit britský pas, říká písničkář James Harries

Prošel jste různými vzájemně hodně odlišnými tvůrčími obdobími. Byly to experimenty, nebo logický vývoj?
Logické kroky. Potkal jsem například Emila Viklického, padli jsme si do oka a rozhodli se, že něco uděláme. Pak jsem byl v Americe, potkal tam zajímavé muzikanty a natočil jsem s nimi dvě desky. Výsledný zvuk je tak vždycky dán tím, s kým točím.

Vaším hlavním spolupracovníkem na albu Superstition byl Viliam Béreš. Proč zrovna on?
Dlouho jsme se na nějaké spolupráci domlouvali. A tahle deska vznikala jinak než ty předchozí. Neměl jsem dopředu připravené písničky, přicházely jedna po druhé a tvořili jsme je spolu. Viliam je jejich spoluautor.

Často koncertujete sólově. Přihlížíte už při psaní písniček k tomu, aby se daly hrát bez kapely?
Vlastně moc ne. To, jak budu nové písničky hrát naživo, řeším až ve druhé fázi. Ale myslím, že když písnička funguje z nahrávky, bude fungovat i na koncertě jen s kytarou nebo klavírem. Naposledy jsem si to ověřil na podzim, kdy jsem hodně koncertoval po Evropě a hrál jsem věci z nové desky, která ještě nevyšla. Lidé je neznali, a přesto na ně reagovali. Někdo se mě ptal, jestli jsem psal písničky Lights a Superstition, které vyšly jako singly, přímo pro rádia, protože rádia je opravdu hrají. To mě pobavilo. Já jsem sám překvapený, že to hrají.

Co cítíte, když se slyšíte z rozhlasu?
Snažím se to nevnímat...

Když hrajete s kapelou, vycházíte z aranžmá desky?
Nikdy jsem na koncertě nehrál písničky stejně, když hraju sólo, klidně změním tóninu nebo rytmus. Teď s novou kapelou pojedeme turné sedmi koncertů a tam se pokusíme zčásti dodržet zvuk z desky. Díky tomu, že tam mám dobré muzikanty, by se to mohlo povést. Já tam budu jen s kytarou.

Ale původně jste saxofonista, že?
To už je tak dávno...

Proč si nezahrajete na saxofon třeba aspoň ve studiu?
Úplně jsem ztratil nátisk. Nehrál jsem léta. Dřív jsem hodně cestoval a tahat s sebou tenorsaxofon bylo nepraktické.

U písničkářů bývá často kladen na první místo text, hudba je často vnímána jen jako doplněk. Jak je to u vás?
V různých zemích je to vnímáno různě. Když si například lidé v Nizozemsku přečtou na plakátě „James Harries, singer-songwriter“, očekávají něco jiného než v Česku. A v Anglii nebo Americe zase něco jiného. Nemusí to být nutně „básník s kytarou“. Je Patti Smith „singer-songwriter“? No, já myslím, že ano. Bez ohledu na to, že Patti Smith Group je rocková kapela. V češtině je pod pojmem „písničkář“ vnímáno něco trochu jiného. Já se jako písničkář v tom českém smyslu moc necítím. Když mi někdo pochválí texty, mám samozřejmě radost, ale ideální je, když jsou stejně dobré texty i melodie.

Žijete v Praze, ale koncertujete po celém světě. Čeští muzikanti často mají pocit, že se odtud nedá nikam dostat.
Určitě to mám jednodušší, že jsem Brit, lidé jsou zvyklí poslouchat můj typ hudby v angličtině. Hodně jsem cestoval už předtím, než jsem začal žít v Praze, a všude se mi podařilo najít kontakty, i když nikde nejsem žádná megahvězda. Ale podle mě spousta českých umělců hraje hodně v zahraničí. Jsou to většinou alternativní nebo jazzové kapely. Nebo punkeři – jsem si skoro jist, že zrovna dneska večer bude nějaká česká punková kapela hrát v nějakém squatu v Německu. Akorát se o tom tady nikdo nedozví. Nicméně máte pravdu, ten pocit, že jste tady zahrabaní, někdy u Čechů cítím. Je v tom nějaký váš tradiční fatalismus: „tohle nemůžeme, protože jsme Češi...“.

Nemohu se nezeptat na brexit. Vy asi máte dvojí občanství, že?
Nemám. Budu muset požádat o české. Z brexitu jsem dlouhodobě smutný, a když se to doopravdy stalo, byl jsem strašně naštvaný. Udělalo se mi úplně zle a měl jsem chuť vyhodit britský pas. A to není dobré na srdce...

Může brexit nějak ohrozit vaše možnosti koncertování?
Asi ano, ale v tuhle chvíli nikdo neví jak. Vždycky slyším toho idiota Borise Johnsona něco slibovat a vzápětí z Evropské unie zazní, že ne, že to tak nemůže být. Takže vůbec nevím, co bude. Jen se stydím.