Příběh podnikatele Františka Mrázka, zavražděného roku 2006, je jistým způsobem opravdu fascinující a pro vývoj české společnosti příznačný. Také je v něm mnoho dodnes nejasného a podezřelého. Vyučený lakýrník, předlistopadový invalidní důchodce kšeftující s nedostatkovým zbožím, se po revoluci vypracoval v jednoho z nejvlivnějších a asi i nejobávanějších lidí ve státě. Až do smrti se mu nikdo nedokázal dostat na kobylku, byť podezříván byl z mnohého.
Tvůrci filmu Příběh kmotra v závěrečných titulcích šalamounsky tvrdí, že se volně inspirovali knihou novináře Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek, avšak nelíčí skutečný Mrázkův osud. Jde podle nich o „umělecké podání zprávy o jedné době“. To je tvrzení ve všech ohledech přemrštěné. Uměleckého je toho na Příběhu kmotra celkem málo a s podáváním zprávy o době to také není valné.
Z filmu Příběh kmotra
Pokud by se snad někdo nechal nalákat představou, že „filmaři rozkrývají Krakatici“, jak se tvrdí na webu distributora, bude dost zklamán. Pojítka se skutečností jsou tu především na úrovni opatrného pomrkávání a slovních hříček se jmény a přezdívkami – případných žalob se zřejmě producenti báli jako čert kříže, a tak se tu opravdu maximálně jen naznačuje, postavy jsou buď zcela fiktivní, nebo bezzubě zamlžené. Jsou přidány zločiny, k nimž ve skutečnosti nedošlo, naopak ty skutečné jsou připomenuty jen velmi povrchně a v nicneříkající zkratce. Snímek na modelové situaci popisuje obecné principy špatnosti a korupce – ty tu ale všichni dávno znají a Příběh kmotra o nich neříká vůbec nic nového.
Fakta vezmi koneckonců ďas, jsme ve filmu. Co je ale horší: Příběh kmotra dost dobře neví, o kom a o čem chce vlastně vyprávět ani jak. Nikolaevův snímek jen občas naznačí, čím by snad mohl být nebo kam mířil, ale nedostřelil. Není v něm jediná skutečně silná (neřkuli originální) dramatická scéna. Některé jsou sice zapamatovatelné, ale jen pro svou absurditu a nechtěnou komičnost. Je v nich znát touha po efektu, nálože přesvědčivosti jsou však citelně poddimenzované.
Na jedné straně je Příběh kmotra plný mělce použitých žánrových klišé a jednorozměrných figur, na druhé straně má Petr Nikolaev zřejmě ambici ukázat, že jeho kmotr Vedral byl taky jenom člověk a neměl pouze krutě mafiánskou tvář. Jenomže i s takovou „nejednoznačností“ pracuje Nikolaevův snímek jen ploše a rozpačitě, zůstává v proklamativní rovině a není moc pravděpodobné, že by diváky nějak do hloubky zasáhl. Motiv přátelství tří kamarádů, co se znali ještě jako kluci z fotbalu a končí jako paranoidní intrikáni a vzájemní kati, je tu spíše jen omílán, než aby byl skutečně působivě rozehraný. I potenciálně monstrózní obraz lidského buldoka, který si předsevzal, že se bude z obýváku svého domu dívat na prvoligové fotbalové zápasy, a skutečně toho dosáhl, je překryt takovým množstvím balastu, že ve výsledku téměř zaniká.
Výsledným obrazem kmotra Vedrala není propracovaný portrét, ale naivní karikatura, která ani nedrží jednotný styl. Ondřej Vetchý sice dokáže v některých momentech nasadit výraz jako Robert De Niro ve svých mafiánských rolích, jenže je při tom donucen pronášet tak jalové a bezvýznamné repliky, že veškeré kouzlo těchto okamžiků záhy vyprchává. Obecně postavy v tomto snímku snad nejraději ze všeho něco polopaticky ozřejmují a vysvětlují, co právě dělají nebo k čemu se chystají. Občas u toho říkají „abychom“.
Z archivů policejního oddělení
Výsledku rozhodně na působivosti nepřidává, že je celý Příběh kmotra zarámován do plačtivé vyprávěnky druhého hlavního hrdiny, frustrovaného policajta Cajthamla (Lukáš Vaculík), který se dvacet let neúspěšně snažil mafiána Vedrala dostat za mříže. Příběhy obou soků spolu sice samozřejmě úzce souvisejí, odvíjejí se však spíše paralelně–Cajthaml si průběžně odříkává „to své“, mezitím se ukazují scénky ze života kmotra Vedrala. I to ztěžuje (filmařům i divákům) možnost soustředit se na Vedralův portrét – obě roviny filmu totiž vlastně vyprávějí o něčem dost jiném a jinak.
Jestliže se kmotr Vedral alespoň v několika okamžicích může jevit jako životná postava, figura neúplatného Cajthamla je vskutku tragicky toporná: spravedlivý do morku kostí, ubitý klacky, jež mu naházeli pod nohy, nakonec donucený dát průchod odplatě nestandardním způsobem. Ve vzpomínkách pronášených nezbytnou trpce ledabylou dikcí nás vrátí až do roku 1987, kdy se poprvé dostal tehdejšímu vekslákovi na stopu: zbavoval tehdy společnost „pijavic“, jak říká. Akdyž se mu přimotala do sítě studentka (Vica Kerekes), která se s Vedralem zapletla a zároveň se angažovala ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, řekl jí hlasem Lukáše Vaculíka: „Vy sama přece bojujete za spravedlnost. To se mi líbí.“ Myslel to samozřejmě vážně.
I proto se z nich v nových časech stanou spojenci, ona je investigativní novinářka, on smí po porevolučních peripetiích a vychladnutí horkých hlav dát znovu dohromady svůj sehraný předlistopadový tým spravedlivých a jdou po Kmotrovi, až se z nich kouří. S bolestným výrazem sledují kuponovou privatizaci, sám vyšetřovatel Cajthaml si ostatně kuponovou knížku ani nepořídí. „Nějak tomu nevěřím,“ odtuší vědoucně, když zřejmě pro každý případ monitoruje frontu před výdejním místem.
Kryštof Hádek a Lukáš Vaculík ve filmu Příběh kmotra
Situace s postupujícími roky houstne, spiknutí proti silám dobra je nakonec příliš mocné a je čas pronášet věty jako „Tohle už je ohrožení bezpečnosti státu“ a posléze „Zůstali jsme v tom sami“. (Mimochodem: jste-li policista v úzkých a potřebujete-li něco udržet v naprostém utajení, nezapomeňte mezi své úplně nejbližší spolupracovníky zahrnout novináře, ten má utajování v popisu práce.) A proto musí nakonec přijít plán tak ďábelský, až to jednomu vyrazí dech – přinejmenším tím, kam až může zajít filmařská troufalost.
Úhrnné sdělení Příběhu kmotra zní, že je tak nějak kolem dokola všechno špatně, až z toho na člověka jde únava, ať je padouch, nebo hrdina. Tenhle pocit film zprostředkovává celkem přesvědčivě. Nic mrazivého, spíš upocené vedro.
Příběh kmotraČR 2013 |
