Příběh Marie. Cesta k duši může začít u kapesního nožíku

Předvánoční doba snad činí i zarputilé české neznabohy přístupné vřelejšímu pohledu na působení církve a jejích institucí. Ve vhodný čas tak přichází do kin francouzský snímek, který si jako hlavní cíl klade srozumitelně a průzračně vylíčit „zázrak“, který se udál v ústavu Larnay, provozovaném řádovými sestrami. Představuje jej jako výsledek nesmírně usilovné práce, vedené ovšem pevnou vírou v Boha a v jedinečnou hodnotu lidské duše.

Mariin otec, řemeslník bez velkého jmění, vyhledá ústav pro hluchoněmé dívky jako poslední možnost záchrany pro svou neslyšící a slepou dceru: doma ji už mít nemohou a lékaři ji posílají do zařízení pro choromyslné. Nelze se s ní nijak domluvit, je nezvladatelná, dostává záchvaty vzteku, navzdory slepotě se pokouší utíkat a je sama sobě nebezpečná.

Příběh Marie. Proměna nekomunikujícího stvoření v citlivou dívku.

Ani v Larnay si na ni ale netroufnou – na takhle těžký případ tu nejsou zařízeni. Matka představená odmítne Marii do péče ústavu přijmout. Jen sestra Marguerite je přesvědčena, že Marii je možné, a tím pádem nutné pomoci. Věří, že duši uvězněnou omezením smyslů dokáže osvobodit. A navzdory dlouhému období těžkých nezdarů s Marií skutečně naváže komunikaci – skrze hmat a dívčin oblíbený předmět, kapesní nožík. Když Marie zjistí, že věci je možno pojmenovávat pomocí znaků, její inteligence má poprvé šanci se projevit a spustí se řetězová reakce hltavého objevování světa, který se před dívkou otevírá. Od prostých pojmenování se dostává až k abstraktním pojmům, dokáže vyjadřovat své pocity, vzdělávat se díky textům v Braillově písmu.

Vše se vyvíjí k dobrému, Boží záměry jsou však nevyzpytatelné, a tak místo idyly přichází těžká zkouška. Marguerite trpí tuberkulózou a její vyhlídky nejsou valné. I tohle je potřeba Marii vysvětlit... Zásadní oporou jsou snímku výkony obou hlavních představitelek. Isabelle Carréová přesně vystihla churavějící, avšak vnitřně silnou, umanutou sestru Marguerite. Dokázala vytvořit přesvědčivý portrét mladé ženy, která však už vidí na konec svého pozemského života, a veškerou zbývající energii věnuje úkolu, který si vytkla. Ariana Rivoirová sice tu a tam trochu přehrává, ale vesměs předvádí uvěřitelnou proměnu Marie Heurtinové z nekomunikujícího, zarputilého a těžko snesitelného stvoření v rozumnou, zvídavou a citlivou dospívající dívku.

Snímek Příběh Marie je v dobrém slova smyslu křesťansky radostný – ale není nutno jej proto vnímat jen jako ušlechtilou nudu nebo náboženskou agitku. Skutečný lidský příběh tu vyvstává ve své přirozené hloubce a síle. Sestra Marguerite je sice jednoznačně motivována svým náboženským přesvědčením, zároveň však má ryzí, bezprostřední zájem o Marii jako lidskou bytost. Vývoj vztahu mezi oběma ženami dává prostor pro rozehrání jímavého dramatu s širším dosahem.

Ve filmu Jeana-Pierra Amérise není prostor pro případný kritický pohled na chod církevní instituce (snad jen s výjimkou obligátní rigidnosti matky představené, to je však pořád výtka velmi laskavá). Výjevy ze života ústavu někdy lehce zamrazí tím, jak je vše podřízeno nezpochybnitelným církevním pravidlům, tento aspekt ovšem Améris zjevně nehodlá stavět do popředí pozornosti, natož problematizovat. V jistém směru omezujícím, ale legitimně zvoleným tématem jeho snímku jsou jen láska, víra, poznání a neúnavná práce, které společně přenášejí hory.

Do současného světa může Příběh Marie přinést poselství o tom, že autenticky prožívaná víra v Boží prozřetelnost nemusí stát v cestě lidským citům ani pokroku, ba naopak může být hnací silou rozvoje. Tím nejsilnějším na Amérisově snímku ovšem je poukaz na to, jak cenný byl pro svou zachránkyni jeden konkrétní člověk a jak důležité bylo za něj bojovat. I naše doba, v níž mnohdy vnímáme lidi spíše jako statistické položky než jako jedinečné bytosti, občas potřebuje tuhle nesamozřejmou pravdu připomenout.